ani smrt v benátkách

.



Pak mi taky došlo, i když to dost brzo, že se asi prostě snažím dělat všechno úplně jinak, aby v ničem nebyl ani náznak podobnosti, a proto, když už něco píšu a nedej bože si to má přečíst, přijde mi to strašný, protože bych to nejradši řekla, ale říct to, to právě neumim, protože mluvim divně a neumim se vyjádřit, nedovedu poslouchat svůj hlas říkat něco vážnýho a navíc mám velkou tendenci to zlehčovat. Vážným tónem vážný věci neumim, jen naopak – vážný žertovným a srandu vážným, tak jak to má bejt to asi nikdy nebude. Ale co už. A tak teď, když jsem si trochu přebrala věci, je mi zase tak normálně smutno, ale aspoň už ne prázdno jako před tim, protože je to strašný, není to sice jako v Benátkách, ale je to něco jako ozvěna, protože v Benátkách jsem měla pocit, že nemám nikoho ráda, že všichni okolo jsou cizí a že vlastně asi ani vůbec nejsou, že jsem na světě sama, a jsem úplně zoufale zbytečná, ale u mně to nemělo žádný výsledky jako zoufalství a tak, spíš apatii, nic mě nevytrhlo, mohl to bejt hezkej den a já se na něj těšila, ale mně přišel jen zbytečnej, bylo mi zle, přišel mi obyčejnej, normální, fádní, mnohem víc, než kterejkoli jinej den třeba doma, kterej k fádnosti tenduje mnohem víc než výlet do benátek, to je pomsta, by si člověk myslel, že zrovna, když se někam tak těší, tak se najednou stane, že tam zažije prázdnotu století, a já si to doteď pamatuju, jak jsem se houpala na těch instatních molech a jak jsme čekali na loď, jak jsem ho držela za pásek aby mohl fotit a jak jsme svačili ve stínu a taky že jsme přijeli děsně brzo a chlápek kvůli nám votevřel kavárnu a udělal nám pikolo malé, ale mně přišlo, že spolu nemůžeme mluvit, protože mezi náma je vesmír a i kdybychom se slyšeli, nedojde k dekódování, a i kdyby došlo, všechno, co bych říkala, by bylo naprosto zbytečný, nejasný a obyčejný, jen tak, abysme udrželi kontakt, o to přece jde, a všechno, co se dělo, se dělo jen tak mimochodem, někde jinde, i když u mě, někdy jindy, možná v jiný době, jako ve vzpomínce, všichni lidi byli tak daleko, všechno bylo tak daleko a já stála sama na opuštěným místě, vlastně ani nestála, prostě byla, a když jsme večer byli na pláži, vlny pořád dojěmně narážely na břeh, ale mě to nedojímalo, šel se vykoupat, ale mně bylo jedno, že je nahej, jestli byl, už si nevzpomínám, a pak, aby se zahřál, se šel proběhnout, a nade mnou svítily hvězdy a člověk nepoznal nebe od moře, jaká byla tma, a tak jsem tam seděla a čekala a říkala si, že tenhle závěr dne je jako závěr románu a nebo klidně závěr života, že sice čekám, že se vrátí, ale on se vrátit vůbec nemusí, protože už ho nevidím, už ho nevidím ani neslyším, ale ta naděje, vlastně ani ne naděje, jen čistý přesvědčení, mě tam nechává a dovoluje čekat, až přiběhne, jenže on vůbec přiběhnout nemusí, může utíkat pořád dál a dál, protože pláž je dlouhá a noc, ta taky, a černá a dá se v ní dobře skrýt, a když se vrátil, tak mě objal, jenomže já jsem nic necejtila, cejtila jsem jen, že nade mnou je nekonečno a okolo mě taky a že jsem sama, jenom já a nikdo jinej, že to nikdy jiný ani nebude, že jsem jen čistá existence, nevim, co je to mít rád, nevim, co je nenávidět a tyhle věci, ani žádný nuance mezi tím, a proto jsem to moře nechtěla ani slyšet, pořád a rytmicky se ty vlny převalovaly přes sebe a ustupovalo, byl odliv a to moře se mi vzdalovalo, zbejvalo jen pár vysychajících jezírek v písku a ticho a tma, a on mě objímal a mně to bylo všechno jedno, protože jsem nedokázala nic cejtit, i kdyby mě v tu chvíli objal kdokoli a cokoli mi řekl a cokoli jinýho udělal, já bych tam pořád seděla na miliontym sedmym lehátku a koukala do tý tmy, kde jsem nic neztratila ani nic nehledala, kde jsem prostě jen viděla, že nic není, že nic nebude a nic nebylo, že všechno je jenom šal a klam, ale ne tím tragickým způsobem, jen jako když to čte člověk v knize, ve slovníku, v telefonním seznamu, v encyklopedii, ne, to taky ne, musí s tím mít zkušenost, ale zároveň to vidět jako objektivní informaci, prostě jsem viděla, že všechno je jedno a že já ani nejsem, že se v tom všem rozplývám a ztrácim a mizim, a nejhorší bylo to ticho, kdy v mojí hlavě nehrála žádná hudba, ona vždycky nějaká hraje, ale teď, teď mlčela a zdálo se to jako věčnost.






***

 

Pak mi taky došlo, i když to dost brzo, že se asi prostě snažím dělat všechno úplně jinak, aby v ničem nebyl ani náznak podobnosti, a proto, když už něco píšu a nedej bože si to má přečíst, přijde mi to  strašný, protože bych to nejradši řekla, ale říct to, to právě neumim, protože mluvim divně a neumim se vyjádřit, nedovedu poslouchat svůj hlas říkat něco vážnýho a navíc mám velkou tendenci to zlehčovat.

 

Vážným tónem vážný věci neumim, jen naopak – vážný žertovným a srandu vážným, tak jak to má bejt to asi nikdy nebude.

 

Ale co už.

 

A tak teď, když jsem si trochu přebrala věci, je mi zase tak normálně smutno, ale aspoň už ne prázdno jako před tim, protože je to strašný, není to sice jako v Benátkách, ale je to něco jako ozvěna, protože v Benátkách jsem měla pocit, že nemám nikoho ráda, že všichni okolo jsou cizí a že vlastně asi ani vůbec nejsou, že jsem na světě sama, a jsem úplně zoufale zbytečná, ale u mně to nemělo žádný výsledky jako zoufalství a tak, spíš apatii, nic mě nevytrhlo, mohl to bejt hezkej den a já se na něj těšila, ale mně přišel jen zbytečnej, bylo mi zle, přišel mi obyčejnej, normální, fádní, mnohem víc, než kterejkoli jinej den třeba doma, kterej k fádnosti tenduje mnohem víc než výlet do benátek,

to je pomsta, by si člověk myslel, že zrovna, když se někam tak těší, tak se najednou stane, že tam zažije prázdnotu století, a já si to doteď pamatuju, jak jsem se houpala na těch instatních molech a jak jsme čekali na loď,

jak jsem ho držela za pásek aby mohl fotit a jak jsme svačili ve stínu a taky že jsme přijeli děsně brzo a chlápek kvůli nám votevřel kavárnu a udělal nám pikolo malé,

ale mně přišlo, že spolu nemůžeme mluvit, protože mezi náma je vesmír a i kdybychom se slyšeli, nedojde k dekódování, a i kdyby došlo, všechno, co bych říkala, by bylo naprosto zbytečný, nejasný a obyčejný, jen tak, abysme udrželi kontakt,

o to přece jde,

a všechno, co se dělo, se dělo jen tak mimochodem, někde jinde, i když u mě, někdy jindy, možná v jiný době, jako ve vzpomínce, všichni lidi byli tak daleko, všechno bylo tak daleko a já stála sama na opuštěným místě, vlastně ani nestála, prostě byla,

a když jsme večer byli na pláži, vlny pořád dojěmně narážely na břeh, ale mě to nedojímalo, šel se vykoupat, ale mně bylo jedno, že je nahej, jestli byl, už si nevzpomínám, a pak, aby se zahřál, se šel proběhnout, a nade mnou svítily hvězdy a člověk nepoznal nebe od moře, jaká byla tma,

a tak jsem tam seděla a čekala a říkala si, že tenhle závěr dne je jako závěr románu a nebo klidně závěr života, že sice čekám, že se vrátí, ale on se vrátit vůbec nemusí, protože už ho nevidím, už ho nevidím ani neslyším, ale ta naděje, vlastně ani ne naděje, jen čistý přesvědčení mě tam nechává a dovoluje čekat, až přiběhne,

jenže on vůbec přiběhnout nemusí, může utíkat pořád dál a dál, protože pláž je dlouhá a noc, ta taky, a černá a dá se v ní dobře skrýt,

a když se vrátil, tak mě objal, jenomže já jsem nic necejtila, cejtila jsem jen, že nade mnou je nekonečno a okolo mě taky a že jsem sama, jenom já a nikdo jinej, že to nikdy jiný ani nebude, že jsem jen čistá existence,

nevim, co je to mít rád, nevim, co je nenávidět a tyhle věci, ani žádný nuance mezi tím, a proto jsem to moře nechtěla ani slyšet, pořád a rytmicky se ty vlny převalovaly přes sebe, byl odliv a to moře se mi vzdalovalo,

zbejvalo jen pár vysychajících jezírek v písku a ticho a tma,

a on mě objímal a mně to bylo všechno jedno, protože jsem nedokázala nic cejtit, i kdyby mě v tu chvíli objal kdokoli a cokoli mi řekl a cokoli jinýho udělal, já bych tam pořád seděla na miliontym sedmym lehátku a koukala do tý tmy,

kde jsem nic neztratila ani nic nehledala, kde jsem prostě jen viděla, že nic není, že nic nebude a nic nebylo,

že všechno je jenom šal a klam,

ale ne tím tragickým způsobem,

jen jako když to čte člověk v knize, ve slovníku, v telefonním seznamu, v encyklopedii, ne, to taky ne,

musí s tím mít zkušenost ale zároveň to vidět jako objektivní informaci,

prostě jsem viděla, že všechno je jedno a že já ani nejsem, že se v tom  všem rozplývám a ztrácim a mizim,

a nejhorší bylo to ticho, kdy v mojí hlavě nehrála žádná hudba,

ona vždycky nějaká hraje,

ale teď, teď mlčela

a zdálo se to jako věčnost.

 

 

 

 

.