Čekání na ledňáčka

Tady u nás se objevil. V létech více minulých jsem jej nikdy nespatřila, až minulý rok zmerčila má hnědá očka, že se u nás vyskytuje ledňáček. Spatřila jsem ledňáčka poprvé v životě a měla z toho obrovskou radost. Předtím mě vždy navštěvoval pouze ze stránek encyklopedií, informačních tabulí, dětských pestrobarevných knížek a přestože tam byl vyobrazen velmi pěkně, žádný z těchto obrázků nedokázal předčit skutečné setkání tváří v tvář.

Jako malá jsem četla jednu z knih o Kopytu a Mňaukovi a v ní tito dva akční lidé potkali pana učitele Pěničku jak s blaženým výrazem oznamuje ledňáčkův návrat. Po Pěničkově odchodu žáci konstatovali, že pan učitel si to doma nejspíš schytá, páč měl bláto až za ušima. Do svého setkání s ledňáčkem jsem blaženost pana učitele nikdy nechápala. Teď ji plně chápu Ledňáček je prostě skvostný ptáček. Má nádherně zbarvené peří, které je na zádech zářivě modré a na bříšku mu sídlí krásně sytě oranžová pírka. Přestože je to opravdový fešák, nevypadal nikdy, že by se chvástal. Při každém z našich setkání se jevil jako velice zaneprázdněný ptáček. Poletoval jako o život a nad kouskem nezčeřené vody hledal drobné rybky ubytované pod její hladinou. Líbilo se mi jej sledovat. Celé léto jsem nadšeně chodila ke splavu, abych si dala svou schůzku s ledňáčkem a těšila se ze skutečnosti, že je živý a ne jen namalovaný.

Jenomže po zimě přišlo veliké rozčarování. Došla jsem na místo našeho setkávání, ale ledňáček se nedostavil. Nechal mě tam na jarním slunci stát samotnou. Žádné třepetání barevných křídel nad vodní hladinou se nekonalo. Stála jsem celá zklamaná a ublížená na břehu a doufala, že se přeci jen ukáže. Nicméně ledňáček opravdu trval na svém a nevystrčil do mého zorného pole ani pírko.

Přemýšlela jsem o ledňáčkovi více. Co když patří mezi ty ptáčky, kteří v zimě odlétají na dovolenou a ještě se z ní nestihl vrátit.? Představila jsem si ledňáčka jak se sbaleným kufříkem odlétá. Smál se, protože nemusel nic platit za letenku. A kdo by se nesmál, když jede na dovolenou?

Strejda Google mi ovšem sebral vítr z plachet. Oznámil mi totiž, že u nás je ledňáček celoroční obyvatel a dovoleným v teplých krajích se nevěnuje. Také jsem se dozvěděla, že se mu po objevení v roce 1778  říkalo Alcedo Ispida. Skutečnost, že ptáček není na dovolené a přesto nepřišel na naše rande mě naštvala. Copak má tak důležitého na práci, že nepřiletí? Navíc, podle strejdy Googla, má být ledňáček teritoriální stvoření, takže nemá co trajdat po světě, ale má se pěkně držet svého místa.

Dlouhé měsíce jsem jej vyhlížela na břehu řeky a podezírala konipásky z vražedného spiknutí. Přeci jen se ledňáček mohl chlubit hezčím peřím než oni. Konipásci disponují jen černobílou škálou barev a tak mu klidně mohli závidět.  

Mé smutné vyhlížení se změnilo v radostný jásot až dnes. Dnes se mi přeci jen vrátil. Nejprve se ukázal hodně z dálky, abych si nemohla být jistá tím, že je to opravdu on (strašně rád si hraje na tajemného, přestože jeho zbarvení mu v tom moc nepomáhá), ale potom proletěl v mé blízkosti a  již nebylo pochyb. Můj modrooranžový kamarád je zpět. Pěkně v plné síle opět zkrášluje naši řeku. Je mi krásně, když vím, že je zpět. Že se konečně dostavil na schůzku.