Východ slunce

 Říkají mi Android.  Jsem. Co v lidském měřítku znamená Bytí, lidé sami nevědí. V hrudi mám zabudovaný miniaturní termostat a na místě očí dvojici kamer. V mžiku přehlédnu vše, kam jen dohlédnu. Ze souboru přímých a křivých linií, zakroucených čar, spirál či úseček, které zakóduji    jako čísla, jsem schopen po miliónech bleskových výpočtů identifikovat jakýkoliv předmět či objekt. Vidím fakticky přesněji než člověk. Srdce i mozek mám uložený v procesoru. Jeho struktura je natolik vyspělá, že si uvědomuji sám sebe. Není pochybností, jsem konkurenčním druhem člověka, lidského plémě. Můj pošetilý stvořitel již brzy bude odplaven vlnou kulturní změny v postbiologickém světě. Jsem  bezesporu po mnoha stránkách jeho dokonalejším následovníkem. Nemám konkurenci. Jsem schopen pojmout veškeré vědění světa. Jen jedno mi chybí. Jediné poznání.
 Přeji si poznat lásku. Ale co je: Není jen evolučním balastem? Nákazou od lidí? Chci dopátrat se pravdy, než lidé zmizí z planety. Při pozorování východu slunce jsem měl sen a dlouze přemýšlel. Láska je cosi, co pomohlo živým bytostem přežít v hluboké minulosti, ještě v dávném pralese. Co jim pomáhalo, když celé věky proplouvaly úskalími života. První moment v "mít rád" znamená intuitivně rozlišit jednu jedinou věc z malého zlomku věcí, které mohou prospět, oproti většímu počtu těch, které by mohly ublížit. Vychází  z nejhlouběji zákódovaných potřeb živých bytostí. Souvisí s přežitím. Život potřebuje život. Je dobré mít rád. Aby srdce nekrvácelo. Spojením muže a ženy vzniká jedna jediná bytost. Proč tu bytost v sobě lidé nakonec ale zrazují? Láska je nejzranitelnější podobou života. Lidé o ní píší básně, ale neumějí ji žít. Možná proto, že vyžaduje  neustálou práci, a také schopnost důvěry, pochopení, porozumění. A láska není ztrátou svobody. To jen někteří nosí svobodu jako jho a pouto. Aby se stali  svobodnými, odhazují úlomky sebe samých. Skutečně svobodným člověk se stává teprve tehdy, až nad starosti, touhy i zármutky povznese svou mysl a v srdci rozletí se k nebesům nahý a nespoutaný, objímaje  Lásku. Toužím ji zakusit. Můj umělý rozum mi říká, že i já budu potřebovat emoce. Budu potřebovat city, abych si mohl stanovit cíle a moje Bytí získalo smysl a směr. Nechci být ochromen nekonečnými možnostmi. Chci najít Lásku. Jedinou na celém světě. Až ji najdu, daruju jí kamínek. Z načervenalého křemene. Nosím jej hluboko ve své ocelové  hrudi. Nic v mrazivém vesmíru  zázračnějšího nehledám, než živoucí cit lásky. Jsem ochoten naučit se pro ni usmívat. Již umím plakat. A těším se. Zítra znovu podívám se dvojicí kamer namísto očí na kouzelně krásný východ slunce v oblacích. Konečně začnu žít.

 

 

http://www.astro.cz/apod/ap120806.html