Jezero na MiLasu X28

       Je kouzelný den, sluníčka svítí a hřejí tak akorát. Katka a Stefan mají jednodenní dovolenou a tak si řekli, že se porozhlédnou po nějakém klidném a ideálně zvláštním místě, kterých je zde, na MiLasu X28, jistě mnoho. Vzali si košík s dobrotami a deku – ta nesmí chybět. Odstartovali ze svého letiště v jejich žlutém letadélku Curtiss JN „Jenny“ a nabrali kurs směrem na východ. Krajina se pod nimi pomalu měnila. Byly tam pastviny, louky i náznaky lesů, které tvořilo malé uskupení přibližně dvaceti jehličnatých vysokých stromů. Všechno to krásně vonělo, ale v letadle, kromě zápachu ricinového oleje, který byl používán k mazání pohyblivých částí v motoru, nebylo jinak cítit vůbec nic.

         Letěli dál, až se před nimi objevila poušť. Písek vypadal z výšky stejně jako na Zemi. Po nějaké době nad jednotvárnou krajinou začala Stefanovi docházet trpělivost. Chtěl už už zaťukat Katce na rameno, aby věděla, že chce změnit kurs, když v tom se otočila s úsměvem od ucha k uchu a ukázala směrem někam dopředu. Pilot se vyklonil na stranu z otevřeného kokpitu, aby viděl trochu lépe před sebe, neboť seděl vzadu až za svou ženou. Také se pousmál – Oáza... Nádherná a poměrně veliká. Znenadání se přibližně ve středu tohoto „života v poušti“ objevila velmi zvláštní načervenalá zář, která ale vzápětí poměrně rychle zmizela. Katuška se otočila na Stefana s vážnou tváří – také se už neusmíval. Ale letěli dál a po chvíli již rozeznali uprostřed oázy malé jezero. Mělo v průměru přibližně 200 metrů a kolem něj byly lesklé a nádherně bílé balvany. Všechny stejné velikostí i tvarem, v počtu deseti kusů, symtericky rozmístěných po obvodu jezera. Stefan si vybral místo k přistání a dosedl velmi jemně, zastavil a vypnul zapalování...

        Vystoupili a rozhlédli se po oáze. Byla to krása. Jemný větřík čechral koruny palem a na blankytně modré hladině jezera kouzlil jednu vlnku za druhou. „To jsou tak nádherné, modrobílé květy s červenými až žlutými středy - a rostou přímo na kmenech,“ divila se Katka a dodala: “Už jsi dříve něco takového viděl nebo cítil?“ A aniž čekala na odpověď, rozeběhla se k jedné z palem. Stefan vyděšeně zvolal: „Hlavně opatrně – vzpomeň si, co se stalo Patrikovi s Petrou, když uviděli na poli ty květiny!“ (povídka - Políčko) „Neboj se, nic se mi nestane“ odvětila a přičichla. Vůně byla nádherná, zároveň těžko popsatelná, ale zkusím to: spojte mandarinky, pomeranče, grepy a růže a dostanete se přibližně na 10 procent toho, jak to skutečně voní. A naštěstí bez nežádoucích účinků (skoro). Katka se totiž začala chovat jako dítě – smála se, přebíhala mezi palmami sem a tam a „ovoňovávala“ jednotlivé květy. Když v tom její zrak zaujal nejbližší z balvanů. Byl přibližně 1,5 metru vysoký a 2,5 metru široký. Přišla k němu blíž a ještě blíž, až si na něj mohla sáhnout. Doslova ji přitahoval. Má totiž velmi lesklý a hlaďounký povrch. Ihned, jakmile na něm její ukazováček spočinul, se k němu doslova „přisála“ celým tělem. Chvíli ho hladila a pak zavolala na Stefana: „Musíš si na něj sáhnout – to je tak příjemné - a je teplý… Slyšíš mě?“ Těsně za ní se ozvalo: „Ano, slyším Tě velice dobře.“ „Fuj, to mi nedělej! Víš, že nemám ráda lekačky,“ rozzlobeně zareagovala, ale vzápětí opět úsměv zdobil její tvář – to proto, že se znovu „přisála“ k balvanu. Stefan na kámen nehleděl, ale zato se doslova přilepil na její tělo. Políbil ji zezadu na krk a pošeptal do ouška: „Jsem také příjemný a teplý!“ Zareagovala zavrněním i zavrtěním – zadečku. Stefan se začal, ač velmi nerad, rozhlížet, kde by mohl roztáhnout deku. Ve stínu to bude nejlepší - potřebuju se zchladit, pomyslel si a věru neochotně se odlepil z příjemného povrchu Katuščiného a vydal se směrem k palmám. Neušel však ani deset kroků, když jeho zrak spočinul na dvou postavách, které stály v hlubokém stínu mezi kmeny. Zastavil se. Nikdo se nepohnul ani nepromluvil. Chvíli se nic nedělo... Jen Katuška slastně vrněla se zavřenými kukadly a neustále hladila povrch už tak dost hladkého balvanu. Jako první promluvil na půl úst Stefan: „Katuško, podívej se mezi palmy – víš, nejsme tu sami!“ Ta s nelibostí pootevřela jedno očičko, zaostřila, přidala i druhé očičko, přeostřila, došlo ji to - lekla se a s hlasitým jekotem skočila Stefanovi na záda. Ten zavrávoral, že málem oba upadli. Cizí postavy se začaly smát a vyšly ze stínu. Byli to muži – vojáci – ještě stále i poměrně mokří...

       „Jste v pořádku?“ zeptal se jeden z nich. „Ale ano,“ odpověděl s úlevou Stefan. S úlevou proto, že mu už Katka sklouzla ze zad. „Omlouvám se za svou reakci, ale opravdu jsem se vylekala.“ „Chápu to a až někdy nastane nějaké „příště“, tak na to budu připraven,“ usmál se a políbil svou ženu. Ta opět zavrněla. „Pánové, dovolte, abych nás oba představil. Naše jména jsou Stefan a Kateřina a vítáme vás na „naší“ planetě MiLas X28. Když jsme přilétali k oáze, tak jsme si všimli červené záře. Ta vycházela asi z jezera nebo z kamenů – předpokládám. Možná je to jakýsi druh teleportu – červí díra, či kdo ví co... Prosím, jaká jsou vaše ctěná jména?“ Stefan domluvil a díval se z jednoho překvapeného vojáka na druhého. Chvíli trvalo, než se evidentně starší z nich trošku vzpamatoval a promluvil: „Jsem kapitán Chosé Martinéz, a toto je poručík John Doe,“ zasalutovali a poté pokračoval: „Jsme z americké armády a posádkou malé průzkumné vzducholodi. Právě nám končila hlídka, když tady John v zadu v kabině uklouzl a zachytil se kliky dveří, které se díky tomu otevřely a on tak visel jen na ni.“ Katuška se, z toho napětí, chytila Stefana a ten se raději připravil, kdyby na něj chtěla znovu skočit. John se ujal slova: „Cítil jsem, že se dlouho neudržím. Zavolal jsem proto na Chosého. Když mě uviděl, na nic nečekal a utíkal za mnou na záď. Jenže také uklouzl a v poslední chvíli mě chytil kolem pasu. A to musíš uznat, šéfe, že jsem nás oba opravdu na klice udržet chtěl, jenže… No, začali jsme padat - bez padáků, ale pod námi bylo naštěstí jezero - říká se mu Jezero Milování a Lásky,“ a mírně se začervenal. „Takže ho znáš, co“ vyhrkl Chosé, lišácky na něj zamrkal a poté si vzal slovo: „Už není moc co dodat. Dopadli jsme sice do jezera, to je fakt, ale evidentně do jiného, než pod námi původně bylo. To ale není možné, abychom byli na jiné planetě. Vždyť to se může stát snad jen ve filmu nebo v knize. Nebo že by to byla nějaká tajná zbraň?“ uvažoval nahlas a dodal: „Proti Německu se hodí kde co, to je pravda,“ a podíval se na Johna a ten přikývl. Katuška se uklidnila a Stefan se snažil vstřebat vše, co právě teď vyslechli. „Pánové,“ začal: „Jaký máte rok?“ „Zvláštní otázka. Je přeci stejný jako máte i vy – 1943,“ odpověděl Chosé a s výrazem údivu se díval střídavě na oba "mimozemšťany". Katka zareagovala: „No, my máme jiný rok a to 2137.“ Nastalo ticho. Bylo dlouhé. „Hmm,“ promluvil Chosé: „Nalézáme se skoro 200 let v budoucnosti... To je tedy, vskutku, nemilé, milý Johne, není-liž pravda?!“ a nebohý kapitán Chosé Martinéz – omdlel...

         John svého kolegu ve zbrani v poslední chvíli zachytil a pak opatrně položil na zem. „Co se mu stalo?“ zeptal se Stefan s ustaraným výrazem. „To je u něj normální. Často omdlívá, když je toho moc. A musíte uznat, že je to pro nás oba opravdu šokující. Být tak daleko, na jiné planetě se dvěma slunci a zároveň ještě v budoucnosti… Sám se divím, že tady taky neležím,“ a posmutněl. „Neboj se,“ řekl optimisticky Stefan a pokračoval: „Probudíme Chosého a pak si oba lehnete na spodní křídlo, každý z jedné strany trupu, vzlétneme a nad jezerem se pustíte náběžky a sklouznete do něj. Tím se aktivuje brána a vy skočíte červí dírou zpět do minulosti na planetu Země! Jednoduché a prosté,“ a vítězně se usmál. Johnovi se ulevilo, ale jakmile jeho zrak spočinul na letadle, tak opět zvážněl: „Opravdu myslíš, že nás to všechny tři unese?“ „Jsem si tím jist,“ rozhodně odpověděl Stefan a Katka dodala: „Věř mu, bude to OK, tak se to u vás říká, ne?!“ Ze země se ozval tajemný hlas: „Ano, říká a také věřím, že to vyjde. Už jsem totiž o něčem podobném četl!" ...

         John pohlédl s úlevou na oživlého Chosého a pak se mu to vybavilo: „No jo, to je vlastně fakt. Bylo to v nějakém článku, že takto zachraňovali piloti v první světové válce své druhy z nepřátelského území.“ „Velmi správně, Johne,“ přitakal kapitán. Pomalu vstal a trošku zavrávoral. John ho opět zachytil a Katka mu dala trochu vína. „Díky, ale více raději ne. Nechci být opilý,“ trošku na oko zaprotestoval, ale vzápětí do sebe obrátil i druhou sklenku, která však byla připravena pro Johna – ten posmutněl, ale okamžitě byla nalita další dávka "medicíny" a dopravena raději obloukem, mimo dosah kapitánových rukou. „Je to dobré víno. Který ročník?“ zeptal se John. Katka se usmála: „Je to náš výborný "Cabernét de MiLas" – ročník 2137. Ovšem ve skutečnosti je už mnohem starší – odhaduju na rok 2101 až 2.“ „Ahaaa,“ protáhl samohlásku Chosé a pokračoval trošku zpěvně: „Hádám, že jde o nějakou zvláštnost této planety, že?!“ Stefan začal povídat: „No, špatně se to vysvětluje a sami tomu nerozumíme, ale všimli jsme si, že tady běží čas jiným způsobem, než na Zemi. Nestárneme, ale střídá se den a noc, a víno v lahvích nezraje, i když se jeho chuť časem mění, jakoby k tomu docházelo. Je to opravdu záhada a jsem velmi zvědavý, co zjistíme, až tomu přijdeme na kloub,“ a nastalo ticho. Na Chosém i Johnovi bylo vidět, jak se snaží roztočit mozkové závity, ale ty se nepohnuli ani o píď…

        Stefan se nakonec od skupiny oddělil a se slovy: „Půjdu připravit letadlo,“ k němu odešel. Musí ho odlehčit, co to jen půjde, jinak se nevznesou! A to udělá tak, že z něj vyndá vše, co nutně nepotřebuje k tomuto letu. Byly to: dva kanystry s palivem, jeden malý kanystr s olejem, nářadí, náhradní díly i náhradní rukavice, veverka a velký, těžký, naprosto nezbytný, Katuščin kosmetický "kufřík". „Opatrně!“ zavolala na něj jeho milá, když ho okem uviděla... „Neboj se, miláčku, nic se mu nestane, na zemi kufřík tvůj na chvíli zůstane,“ zahalekal Stefan a usmál se na ni co nejzářivěji. Ale i na tu dálku viděl, jak létají z jejich očí malé plamínky nedůvěry. Ten pohled nevěstil nic dobrého a tak raději na skupinku zavolal: „Všichni, prosím, pojďte sem!“ a jakmile dorazili, dostali vojáci rukavice. I tak jim bude při letu dost zima, ale ruce si ochrání a díky tomu se dlouho udrží na křídle. „Takže se rozloučíme,“ začal Chosé: „Děkujeme za všechno. Jste úžasní lidé, že nám pomáháte. Nezapomeneme na vás,“ a poté si vzájemně všichni potřásli rukama. Katuška byla trošku dojatá a veverka též...

       Stefan vzal svou milou kolem ramen a něžně pronesl: „Pojď miláčku, nahodíme motorek,“ ale John se na něj podíval a zeptal se: „Mohl bych motor s tebou, prosím, nahodit já? Curtiss Jenny je nádherný dvojplošník, ještě z éry první světové a ty ho máš v tak perfektním stavu v moc krásné žluté barvě. Nemusíš se bát, umím nahazovat... Teoreticky,“ poslední slovo řekl tak nějak spíše pro sebe - raději. „No, když tak pěkně prosíš, tak to určitě půjde. Ale dávej si pozor na vrtuli!“ „Jasán, no problemo,“ zajiskřili radostí Johnovy oči a šel rychle před letadlo. Stefan se posadil do kabiny a po chvilince čekání se ozval povelem: „Vypnuto!“ a ihned jako ozvěna, se ozval John: „Vypnuto!“ a poté několikrát pomalu protočil vrtuli, aby nasál palivo do válců. Když se tak stalo, zavolal na Stefana: „Kontakt!“ a jakmile se ozvalo z pilotní kabiny: „Kontakt!“, tak John vší silou škubnul vrtulí a odskočil-motor naskočil. "Návštěvníci z minulosti" si lehli podle pokynů, břichem na spodní křídlo – každý z jedné strany trupu kvůli vyvážení a chytili se náběžné hrany. Pilot si zkontroloval přístroje a chod motoru a poté se podíval doleva na vzpěru mezi křídly, kde byla, přivázaná dlouhá žlutočerná stuha. Podle jejího kmitání poznal velmi přibližný směr a rychlost větru, ale stroj musel stát bez pohybu na zemi, jinak to nefungovalo. Foukalo jen trošku proti směru startu a tak Stefan zamával své lásce, přidal plyn a letadlo se pomalu začalo rozjíždět...

       Katuška také zamávala a sledovala letoun s velikými obavami. I po odlehčení, byl trošku přetížený. Přeci jen je to pouze dvoumístný stroj. Rozjezd byl velmi velmi velmi dlouhý a rychlost se zvyšovala jen pozvolna. S napětím sledovala pokus o start společně s veverkou, která si z nervozity okusovala nehty na packách. Náhle se letoun velmi neochotně vznesl. Ale ještě nebylo vyhráno, neboť rychlost letu byla stále kriticky nízká. Stroj se pomalu otáčel zpět k jezeru a začal konečně, byť opatrně a pozvolna, nabírat výšku. Nyní následovalo dlouhé čekání na to, až letoun vystoupá do požadované letové hladiny, kterou, a to je třeba zmínit, Stefan nezná... Uplynula hodina, poté letadlo přestalo kroužit a podle zvuku, který sílil, letělo prudce dolů! Veverka úzkostí skočila Katce do náruče, která ji k sobě přitiskla a cítila, jak se její malé tělíčko chvěje. Ale obě nedokázaly odtrhnout kukadla z letounu… Očekávaly nejhorší…

      Stefan se snažil provést manévr, při kterém by oba vojáci mohli snadno sklouznout z křídla. Snad se mu i podaří, aby padali do jezera a nikoliv mimo něj… První část manévru spočíval v prudkém klesání pro získání rychlosti, což se už stalo a poté následuje prudké stoupání, díky kterému bude stačit, když se oba cestující pouze pustí náběžně hrany a pomocí gravitace sklouznou do hlubin nebe. Vtip je v tom neudělat to příliš prudce, neboť mohou letadlu upadnout křídla, ale také ani příliš pomalu, kdy se získaná rychlost velmi záhy vytratí a stroji se už nebude chtít opět stoupat pod velkým úhlem náběhu. Musel to tedy udělat správně a protože je Stefan výborný pilot, tak se mu to na první pokus podařilo… Oba vojáci se pustili v pravou chvíli a v cuku i letu začali padat. Pilot poté srovnal letoun a naklonil ho do velmi prudké zatáčky. Stihl to právě včas, aby viděl balvany zářící červeně a uprostřed jezera vodní vír. Obě postavy padající z nebe náhle v záblesku zmizely. Kameny vzápětí přestaly zářit a hladina se velmi rychle uklidnila. Stefan byl radostí bez sebe – podařilo se to!

       Naklonil nos letadla dolů a začal se připravovat na přistání. To se mu povedlo na jedničku. Zastavil, vypnul motor a uviděl, jak k němu běží dvě postavy. Jedna velká a druhá menší – až malá. Byla to Katka s veverkou a skočily mu radostí do náruče, jakmile vylezl z kokpitu. Obě se o něj totiž moc bály a v nastalé euforii Stefan políbil místo manželky veverku – smyslně – a s jazykem… Když si chybu uvědomil, rychle přerušil tento akt Lásky, ale zvířátku se to zalíbilo natolik, že se chtělo líbat dál, neboť natahovalo čumáček a po vzoru člověka - i blekotalo jazýčkem... Ovšem k tomu již nedošlo, neboť se milá malá veverka velikým obloukem proletěla do jezera. To totiž zařídila „speciálním hmatem“ Katuška. Tato veverka z MiLasu naštěstí umí plavat a má také větší ouška i očka, na rozdíl od těch ze Země. Stefan se začal smát, když tu se najednou i on ocitl ve vodě… „Potřebuješ také vychladnout, má lásko,“ zvolala za ním se smíchem...

       Všechno nakonec dobře dopadlo. Vojáci jsou doma, snad… Veverka i Stefan vychladli, osušili se – vzájemně - a pak se oba přitulili ke Katušce, která jim popusovala hlavičky a pronesla: „Jsem zvědavá, co se stane příště...“ Podívala se na Stefana, který se podíval na veverku, která se podívala na mne a jedním očičkem mrkla…