Sedmsetsedmdesátčtyřislov utrpení

Kolikrát za život může mít člověk zlomené srdce? Cítit se izolován od společnosti, od lidí, co měl kdysi tak rád? Jedné osobě zaprodá celý svůj drahocený čas, odváže se a sdělí všechny své obavy a alespoň na okamžik věří v toho druhého, podporuje a i když se tomu brání, propadá lásce, propadá zamilovanosti, sladkému i hořkému opojení citů. I když jsou city v této hře jasné tabu.

Pravidla byla dána, jen jeden je dokáže prolomit.

Jen jeden dokáže určitě směr cesty. Hlavu vzhůru, čeká tě ještě spousta let trpkého a hořkého zklamání, ochutnáš ještě spoustu pádů. Tohle je jen jeden z nich.

Rád by jsi cítil štiplavé slzy v tvých očích? Neber to, neber ty prášky a možná se tam objeví alespoň jejich náznak.

Ledová královna. Přesně tak by mě mnozí popsali. Ti mnozí by možná mohli mít pravdu.

Rozpřáhneš ruce a koukáš k nebi. Cítíš trhavé prázdno v oblasti hrudníku, něco tam zoufale tluče, zoufale rozhání červenou tekutinu do žil. Něco ti zoufale připomíná, že žiješ.

Kolikrát jsi si slíbil, že si nenecháš zlomit srdce? Po první lásce, prvním neúspěchu, nikdy?

Začneš se sliby, začneš s novými činy. Ale pak se probudíš, nadechneš reality a cítíš tupost.

Otupěle zíráš na lidi okolo sebe, pozoruješ jejich obličeje. Stará prošedivělá pani, rysy dámy, značná únava. Avšak její oči se smějí. Ať zažila jakékoliv utrpení, stále má v sobě zapálen mladý oheň. Zapřemýšlíš, kolikrát tato pani měla zlomené srdce? Podle snubního prstenu na její ruce poznáš, že jen několikrát.

Už od útlého věku vnímáš lásku kolem sebe, princezny a prince v pohádkách. Žili šťastné až do smrti, pokud smrt nebyl rozchod. Kopneš do kamínku před sebou a svěsíš paže podél tvého těla, smutné povzdechnutí. Výraz ve tváři značí jasné vyčerpání. Nemáš chuť jít dál, musíš.

Na světe je sedm miliard lidí a tebe zníčí jeden z nich. Tentokrát to bude jinak, slibuješ si. Tentokrát to nebude jinak, víš.

Srdce jako orgán se nedá zlomit, je to sval. Ale, co pak cítíš za tíživý pocit na hrudi? Temnota, která tě obejímá a nehodlá se tě pustit? Co to je? Je to právě ten onen pocit zlomeného srdce? A co tě vlastně trápí? Trápí tě odchod člověka z tvého života? Rozloučení a neopětované city? A nebo tvá vlastní naivita, hloupost a slepá důvěra?

Co je víc závažné? To, že tě někdo nechal stát samotného v dešti. A nebo to, že si se již několik měsíců předtím do toho deště sám postavil? Nevědomky nechával smáčet svou duši?

Je láska doopravdy takový přepych, který si dovolí jen ti vyvolení?

Tolik nezodpovězených otázek a ty si nedokážeš odpovědět ani na jednu. Stojíš se svěsenými pažemi podél trupu a přemýšlíš. Hluboko v sobě dumáš a přemýšlíš, kde jsi udělal tentokrát chybu.

Několikrát jsi slyšel; 'Neposer to'. Myslíš si, že jsi se poučil ze svých chyb? Těžko. Nikdo se nikdy úplně neponaučíme. Vzpomínáš na posledních pár dní, týdnů. Po zádech ti přeběhne mráz a na rukou máš husinu. Chtě nechtě se ti na tváři objeví slabý, zlomený úsměv. Víš, že nic z toho, co se stalo nelituješ. A pak, popadne tě panika a lituješ naprosto všeho.

Zkracující se nádechy a výdechy, spocené ruce, ledový pot. Ztěžka popadáš dech, panický záchvat. Neznáš příčinu, ale vzpomínáš si na poslední dva měsíce, kdy jsi nezažil ani jeden. Je to jako najít tlumič vnitřní bolesti. Jenže, ten už není. Zmizel s posední větou ve víru světa.

Nejsme nekonečno. Nekonečno je vesmír. Píšeme krátké historie, vyzařujeme zlobou, smutkem, štěstím, chtíčem, tvoříme energii kolem nás. Naše osudy jsou lehce zapomenutelné. V tomhle světě nejsme někdo, jsme nikdo.

Říká se, že čas zahojí vše. Tak kde jsou zahojené rány v mé minulosti? Kdykoliv se k nim vrátím, bolí. Tebe ne? Ruku na srdce, koho z nás nebolí?

Stále stojíš, nehýbeš se. Lidé na tebe zírají. Uprostřed silnice stojí osoba s hloupým výrazem za mohutného deště, bez jediného pohybu. Těžko říct zda ještě žije. Dýchá. Ale žije?

Život dokáže být krutý, o to krutější je fakt, že život si píšeme my sami. Nikdo jiný za nás náš příběh nenapíše. Pohneš se a slabě zatřeseš hlavou. Snažíš se smést všechny ty myšlenky ze stolu. Zapomenout, ale pak si vzpomeneš na první polibek.

Srdce se ti rozbuší, první polibek, první dotek, první sex. A pak ucítíš jen prudkou a tupou bolest. Stojíš tam moc dlouho. Mohutný déšť ti pomohl opustit tvou bolest.

Zmatek, jekot, pláč, chaos. Pomalu opouštíš své tělo. Řidič, spolujezdec, mladý a celkem pohledný chlapec se nad tebou sklání. Slabě se usmíváš. Přichází vysvobození. Nestíháš se rozloučit s rodinou. Sladká náhoda splnila veškeré tvé zoufalé prosby.. Vidíš jeho, strůjce tvého smutku.

Jeho kamenný výraz.

Trpí tvou bolestí.

Je po všem.

Konec.