Na rozloučenou ...

Temný den se probouzel do sychravého rána. Děsivý bolehlav hnal z postele mé bezvládné tělo. Bolest a beznaděj mne pronásledují na každém kroku. Nedaří se mi uprchnout ze světa snění a nočních můr. Realita je jeden velký sen, zatím co ve spánku se vracíme do skutečného světa, kde nekonečno není jen pouhou frází osudu. Do světa beze strachu z probuzení.

Mám hlad. Mám hlad po nekonečné lásce a štěstí. Avšak, uvězněna v této iluzi, se mi nedostává této potěchy. Zavřena v myšlenkách a uvězněna v domněnkách, bludu a naivní fantazii. Motajíce se v touze po krásném a lepším světě.

Strach a smutek jsou nyní mými společníky. Kde jste? Kde jste vy velcí a mocní? Strážci nebes. Opouštíte mne v záři svého nekonečna, i když mne nikdy opustit nemůžete. Sama sebe opouštím v zoufalství a beznaději. Vztahovačnost je mou výmluvou. Nečinnost je mým důkazem bezmoci a lenosti.

Tak pojďte! Pojďte si pro mne temné stíny zoufalství! Zde jsem! Což ani vy mne nechcete? Ani pro vás nejsem dost dobrá?

Již zde pro mne není dost místa. Není zde pro co bych žila, či snad umírala. Sama sobě si za to nestojím. Krásná zem snění se mi vzdaluje pomocí nespavosti. Snílci se mi vysmívají v nekonečnu mé ubohosti. Není divu, že jsem vyvrženec. Nechtěné díte matičky Štěstěny a tatíčka Osudu. Světobol mi usedá na záda. Krutě a bez milosti. Není již návratu ze světa sebeklamu.

Ostré paprsky slunce mne bodají do očí s nekompromisní škodolibostí malého dítěte. Není cesty zpět. Lstivý vítr mne vyzývá kupředu. Stačí jen natáhnout ruku a chytit se jeho opěrných berlí a nechat se unášet nekonečných universem blaha a celistvosti. Poslední let v pádu zapomnění.