Mezi odpichy

Mezi vysokopecními odpichy v prodlevách, které neobsahoval grafikon,mě tavič za neochotu kandidovat do strany,ale naopak hlásat víru v době temna,za „odměnu“ posílal čistit struskovou rýnu a nadto očistit nánosy železitých límců koryta nedaleko štychu,byť tento rajón náležel někomu jinému.


Tavič byl ve straně, já věřící.

Já měl výuční list v oboru, tavič byl nevyučený zedník.

První tavič byl vedoucím osádky vysoké pece č.3, přičemž mezi jeho struskaři byli zemědělci, kuchaři, stavební dělníci i navrátilci z výkonu trestu.

Byl jsem nepohodlným trnem v oku prvního taviče i dalších soudruhů.

Nadto jsem usiloval o doplnění vzdělaní, a to formou studia při zaměstnání.

Můj kádrový profil nebyl v souladu s režimem, neboť jsem byl ministrantem v chrámu.

Ale k nevoli soudruhů, mé studijní výsledky na učebním oboru byly výborné a navíc nade mnou třímala ochrannou ruku třídní učitelka.
Její manžel byl ekonomem a v závěru osmdesátých let ten tušil, že je socialistické hospodaření i zřízení v rozkladu.
A že nějaký dobrý skutek by jeho paní, podporou synka ze zbožné rodiny, mohla udělat.

Tavič a matadoři osádky, jimž místo zornic svítili dvě lahvová piva, popichovali prvního taviče,aby se mnou vymetal jen ty nejpodřadnější práce.

„Hej, študáku, vyházej rýny, pěkně dočista. Až skončíš,vyházej taky ty rýny od Franty!
Ty tady stejně dlouho nebudeš a první den po maturitě zdrhneš na dispečink za bílýma přilbama!“

Poté co jsem vyházel asi třicet metrů svojí rýny, plné, po síře páchnoucí strusky,vytahal háčkem často i dvoumetrové kusy na ocelové pláty pod rýnami, ukázal tavič Eda vodorovně nataženou levicí, po vzoru německého vojevůdce, nemilosrdně k vedlejší rýně navrátilce z výkonu trestu za rozkrádání socialistického majetku.

Na pokraji sil a dlaněmi posetými krvavými mozoly jsem se dobelhal ke odpočívárně, kde „spolupracovníci“ hráli alespoň hodinu, karty a kostky.

„Ani si nesedej, mladý,máš prý rád přírodu,podíváš se na sluníčko,“

řekl s úšklebkem Eda.

„No nic, půjdeš se vyluftovat“

řval Eda přes pískot horkovzdušných výfučen a bití kladiva prvního struskaře, jež vybíjel strusku,na místě zvaném „kopeček“ nebo „vrch“

„A to ti říkám, běda jestli tu školu neuděláš!
Dočista tady shniješ a budeme ti to tady každý den
předhazovat až do důchodu!“

"Asi je potupné mít nálepku zkrachovalého studenta,
v těžkém průmyslu"

řekl jsem sám k sobě a utvrdil se v odhodlání vytrvat, zvládnout maturitu, hodně rychle zmizet. Vytřít zrak těmhle ochmelkům.

Subtilní starý mládenec a milicionář v jedné osobě, první tavič, též soudruh Eda, si dal pěsti v bok podobně vyzývavě jako holka z bordelu Elektra a od plic zařval:

„Vem si bednu s flaškama a dupej do kantýny pro pivo!

Vem dvacet osmiček, jako dycky!“

Tavič mě za šichtu poslal pro pivo většinou dvakrát - to abych nevyšel ze cviku.

Když měl deprese, a ty měl zejména v létě často, vysílal mě pro basu piv i třikrát za odpolední směnu!

Když jsem pozvolna klesal ke kolejišti po rezavých schodech z plošiny vysoké pece Eda do mého týla i rozložitých zad - dodal:

„ A ne abys v té škole zkrachoval, študente!“

Nedaleko stojící soudruh mistr v bílé přilbě se jen potutelně usmíval...