Jak plynul čas starému svářeči?

Jmenoval se Josef – na příjmení vlastně ani nesejde. Ještě na svých dvaadevadesátých narozeninách (už po nadkolenní amputaci první nohy) s nepředstíranou veselostí a jistým nepředpokládatelným rozjařením tvrdil, že se rozhodně dožije stovky. Počítám, že to rozjaření vycházelo z faktu, že se sešlo na jeho narozeninách dvacet sedm lidí – kompletní širší rodina – a to Pepa moc, moc rád. Jeho žena už devět let po velkém trápení na zemi obývala jiný svět a ty rodinné srazy pro něj byly důležitější, než Vánoce, Nový rok a První máj dohromady.

Tehdy už začínal mít potíže s pamětí, ale ten den se na něm nic neobvyklého (krom zmíněného rozjaření) nedalo vypozorovat. Uprostřed shromážděné rodiny mu čas letěl, jen bylo vidět, že s každým odcházejícím a loučícím se členem rodiny jeho rozjařenosti ubývalo.

Podobně to na sobě pozoroval jeho nejstarší syn – ač o šestadvacet let mladší, nedokázal se kale soustředit na jedinou věc, neudržel myšlenku po sebekratší odmlce – třeba jen na nadýchnutí. Jediné, co si pamatoval suverénně - aspoň to vzbuzovalo takový pocit – byl salonní vtip o jeho vlastním chápání času, který na řídkých rodinných srazech (ale nejen na nich) dával k lepšímu i třikrát za večer. Mně –říkával s oblibou do krátkých pauz v hovoru – už letí čas natolik, že když ráno vstávám, potkávám se u postele, když si jdu lehnout… a sám se první odřenému a ošumělému vtipu smál, upřímně  a nahlas. Vždycky jsme se (aspoň někdo) přidali, jen aby mu třeba nebylo trapně … ale bez obav. Byl tak soustředěný na svůj vtip, že ani nezjistil, že se jen zdvořile pochechtáváme. Také on se loučil jen nerad.

Osud však měl jiný záměr a asi o těch vysněných sto letech nevěděl. Jak jinak by se bylo mohlo stát, že už Vánoce trávil v nemocnici s gangrénou a Nový rok ho zastihl už i bez druhé nohy. Paměť se mu po přestálém utrpení dále horšila a když k němu synové s rodinami střídavě přišli na návštěvu trvalo dost dlouho, než si v hlavě srovnal podobu a jméno s příbuzenským vztahem. Kterýpak ty jsi? My se známe? Zeptal se nejmladšího ze synů, který se o něj od smrti staré paní staral. - Jé, ty jsi Karel?  Kájo… a rozplakal se v náhle rozjasněné chvíli. Vůbec nevěděl, že je v nemocnici, považoval tu bílou cimru za svůj domov. Když se uklidnil,  zeptal se ustaraným hlasem: Kde je máma? Už se vrátila z krámu?  Trapas… jak tomuhle muži na konci životní dráhy, už bez vůle a sil, vysvětlit, že jeho manželka už devět let… Karel plakal s ním – chlap jak hora… ale to se jinak prostě nedá.

V sobotu nebo neděli za ním přijel nejstarší ze stokilometrové vzdálenosti a Josef nepředstíratelně jásal, že už ho zase vidí. Ne vždy byl volný víkend a ten jásot byl po ukončení upomínacího procesu – (kterýpak ty jsi…) pokaždé stejný – za týden nebo za tři neděle. Naposledy v neděli 28. září 2004. Do smrti ho budu vidět, jak nám – mně a mé ženě – na rozloučenou s úsměvem a slovy: tak zas někdy…

V pondělí dopoledne zazvonil telefon. Karel mi hlasem, o polohu vyšším, než kterým skutečně vládnul, sdělil: tak už je to tu, bohužel – už je na druhé straně. Najednou… Ráno si řekl sestře o kafe a než mu ho přinesla, byl už daleko… To brácha dostal pěkný dar k výročí svatby...  

V telefonu bylo oboustranné ticho. Co taky v takové chvíli? Na to jsme se znali až příliš dobře.

Přijedeš?

Letos by Pepovi bylo sto let… dnes, ale já už sedm let - při vzpomínce na něj - hádám, jak mu plynul čas, když u sebe nikoho z rodiny neměl. Vnímal ho ještě? Možná, že na to jednou přijdu sám, ale že bych se nějak z toho poznání těšil?

To už dneska pochybuji…