Hranice návratu

"Merithe. Ani se to nesnaž přede mnou skrývat. Známe se od malička. Do teď si pamatuji, jak si utíkal z hradního sirotčince k nám do vesnice. Pamatuješ? Celé hodiny jsme seděli, smáli se, sledovali moje rodiče při vystoupeních, snili. A každý večer ses vracel zpět na hrad. I přes vidinu trestu jsi odcházel s úsměvem, těšíc se na další den.“ Garett se při těch slovech opřel o zábradlí terasy a zadíval se na hvězdy. "Takže mě neuč tě znát. Vím, že tě něco trápí. Nech mě hádat. Ta malá, rudovlasá…jak se to jen jmenovala? Dela, Denia… Delia! To je ona."

                Merith se jen smutně usmál a pohlédl na noční oblohu posetou miliony zářících teček.

                 "Jak jsi řekl. Znáš mě lépe než kdokoli jiný. A tak moc dobře víš, že to nechci řešit."

                "Merithe," Garett přistoupil a objal ho kolem ramen, "Znám tě lépe než kdokoli jiný. Nikdy jsme si nelhali. Sice jsme si sem tam neříkali pravdu, ale vždycky jsme k sobě byli upřímní. Tak prosím shoď tu masku nepřístupného člověka a řekni, co ti ten rudovlasý ďábel provedl."

                 Další smutný usměv.

                "Pocit, co jsem s nikým jiným nezažil. Ta chvíle, kdy se čas zastaví a ty si užíváš každičký okamžik. Na světě jsou stovky žen, ale žádná jako ona. A my...my ten pocit nechali uniknout. A přitom jsme se snažili ho zachránit . A proto jsem teď takový, příteli. Protože včerejší západ slunce byl daleko jasnější. A já mám obavu, že obloha bude už jen a jen temnější. Žádné slunce za mraky. Pocit, že jsme překročili hranici, za kterou neexistuje žádná naděje to všechno vrátit." Bylo vidět, že slova šli z hloubi duše, od srdce.

                 Merith vytáhl jednu ze svých dýk, chvíli si jí prohlížel a pak ji vší silou zabodl do borového dřeva zábradlí. V tom pohybu byl všechen smutek, vztek a zlost. Její nejhorší druh. Zlost sama na sebe.

                 Garett byl konsternován. Opravdu nečekal Merithovu zpověď. Věděl ale, že se mu tu vyznal jeho nejlepší přítel k bolesti, kterou žádný obvaz, kouzlo ani lék nevyléčí.

                 "Nevyřčená slova, která ale stejně bodají jako dýky. Zítřek se zdá zbytečný, zahalen ve stínu smutku, neproniknutelnou mlhou zoufalství. Tajemství vyčtená z jediného pohledu očí, která jsou ti ale nadobro zapovězena. Nebo ne? Existuje šance, že se Vaše pohledy znova setkají? Existuje šance, že z plesu odejde jeden šťastný pár místo dvou uplakaných tváří, schovávajíce se za svoje masky lhostejnosti?" Vytáhl nůž zaražený do dřeva, prohlédl si ten mistrovský kus kovářské práce a poté ho jilcem napřed podával zpět majiteli. "Nevím. Vím jen jedno. Bez boje se žádná válka nevyhrála. Tady máš svoji zbraň," usmál se Garett.

                 A byl nesmírně rád, že odpovědí mu bylo odhodlání v přítelových očích.