Ty

Voda. Stéká ti po pramenech vlasů, dolů do klína … a rozlévá ti pod nohama tvůj svět. Dnes se točí rychleji než jindy, dnes se všechno mění, dnes se z toho padá k zemi, protože udržet se na nohou je někdy nemožné.

Minulost. Nikdy před ní neutečeš, tisíc knih ti může říkat, jak je důležité se neotáčet, a ty při prvním kroku otočíš hlavu. Vlečeš ji s sebou, na zádech tě objímá jako dítě, které se nechce pustit své matky.

Budeš plivat síru ze vzteku, za obrazy před očima, které se míhají jako film, který chce někdo přetočit na zajímavější pasáž.

„Teď to stopni, teď bude trpět, teď ji uvidíme na kolenou!“

Škemrat u bran s prosbami o pochopení, ale všechno to je jen výkřik, který se ti vrací v ozvěnách. U které brány to navíc stojíš? Kdo je ten, kdo ti jde otevřít?

Než ti podají ruku, abys mohla vstát, projdeš se sadem. V sadě ale kolem sedí místo květin tisíc démonů, otevírají ti své náručí, usmívají se, říkají si přátelé a chtějí ti být na blízku.

„Tvá největší slabost je, že bereš pořád na všechny kolem ohledy.“ Protože … co kdyby těm démonům bylo líto, že jsi je neobjala? No a co, že jsou zlí, můžou se přeci polepšit.

A tak je poslušně pohladíš, řekneš jim své jméno, a kde bydlíš, a oni tě za to láskyplně obejmou. Hodná holka, zlatá holka, holka přímo k sežrání.
Otevřou ti brány, ale už neví, cos říkala, o to tady totiž vůbec nejde. Zahrada se vyprázdní a všichni letí k tobě domů.

Ale tvůj domov má křídla, a když se k němu přiblížíš, zbude jen prázdné místo. Kdo by čekal, až ho přijde někdo zničit?

Ty.