.

Jsi jako zima. Jako tichý sníh, co se snáší na řasy. Běžím lesem, běžím, běžím rychleji a rychleji, nechci myslet.

 

Jsi jako mráz. Mám tě pod kůží. Pálíš, když se chce začít hřát.

 

Přišla jsem o dalšího. Zase kvůli tobě. Historie se opakuje. Pokolikáté už?

 

Je mi smutno, když se divám dopředu. Spousta práce, práce, práce a nic víc.

 

Je to myriáda času, tisíce, miliony vteřin. A celou tu dobu si přeju jen schoulit se. Schoulit se k tobě, do jediný bezpečný části světa. Opřít si hlavu o tvý srdce a poslouchat. Panebože nic si nepřeju víc. A dala bych cokoli. Vezměte si mý svědomí, mý slova, jazyk, zdraví. Vezměte si všechno za jeden jedinej okamžik.

 

Postel je koráb. Plaví se na rozbouřeným moři. A nenechá spát. Už skoro vůbec.

 

Tak se rozdávám. Rozdávám se pro tebe, pro to, že třeba…

 

Ne, nevrátí mi tě to. Nic, co udělám. Žádnej další den, kterej v tichosti uvnitř propláču, aniž bych dala cokoli znát. Nevrátí mi tě to.

 

Stejně jako dnes, kdy jsem přišla o dalšího. Kvůli tobě.

 

Kolikrát to ještě zkusím?

 

Kolikrát?