Na břehu

Hráli si na břehu dvě malé děti.
Házeli oblázky do zvolna tekoucí řeky. Padla mlha. Pisklavé, pro někoho až nepříjemné hlasy dětí se rozlévaly do údolí. Ani šepot široké řeky je nepřemohl. Na skalním útesu za řekou stál strom, veliký dub. Téměř až magický tvar jeho koruny pokládal stín na louku, která připomínala koberec. Tráva na louce byla posekaná. Proč? Kdo ji posekal? Přemýšlím. Koho napadlo lést na skalní útes a sekat tam trávu. Nevím, nechápu to! Najednou se ve větvích dubu usadil kos. "Víte ten se žlutým zobákem, co sedá ráno u nás na jabloni v zahradě a... A budí mě. Bože jak já to nesnáším."

Pomalu zapadá slunce a jeho rudá barva zapaluje celou oblohu. Barví mraky krví. Minuty plynou a rudá koule se schovává za skalní masiv. Už je sotva vidět. Ve vzduchu je cítit chlad, mrazivý chlad. Mlha padá na vodu a červenorudá barva mraků je teď ještě výraznější. Obrysy skal se mi vrývají do paměti. Zavřu-li oči, stále je vidím. Jako obraz v duši si je uchovávám. Vsakují se mi do nitra a já cítím jak mi chladne krev.

Otevřu oči a řev dětí se v ticho proměnil, jen ten kos a šepot řeky dál zpívají svou večerní píseň.

Děti si už nehrají? Co to? Ticho?

Řeka...

Ponechala si své tajemství!