Má vysněná hypnóza

.
V den "D" jsem vlítla k mé milé doktorce nedočkavě a dychtivě, jako uragán.

Vyprahlé hrdlo jako Saharu, protože jsem neměla nic pít ani jíst.

Přesto jsem se moc těšila na "zaříkávání".

Odvedla mě do malé, šeré místnosti s lůžkem.
Kdybych tvrdila, že mi bylo do skoku, tak to bych tedy zase kecala.

Já se hlavně bála, abych jí nezklamala a aby se jí podařilo mě do hypna dostat. Měla jsem jí fakt ráda.
Dostala mě z ošklivého nervového zhroucení.

Položila jsem se na lůžko, které mi ukázala a podle pokynů, jsem si měla vybrat nějaký bod na stropě a na ten upřít zrak.

Mno, bodík jsem našla hned, ale byly dva těsně vedle sebe.
Sakryš!

"Co takhle koukat na dva bodíky vedle sebe, to bych nemohla?" ptám se jí.

"Ne, jenom na jeden", odpověděla s úsměvem.

No jo, ale to mi tedy řekni, jak mám čučet jenom na jeden, když jsou od sebe vzdáleny jenom 2cm, pomyslela jsem si.

"Hm", odvětila jsem, "zkusím to zvládnout".

No jo, ale to se lépe řeklo, než udělalo! Jak jsem upřela zrak na vybraný puntík, tak ten druhý mi pořád lezl do zorného pole a ne a ne se ho zbavit!

Mrcha jedna potměšilá!

Zatnula jsem zuby a přiostřeným zrakem jsem se snažila ty dva puntíky slít v jeden.
Chvilkami se i dařilo.
Sice ze dvou puntíků byly jinými chvilkami puntíky čtyři, dokonce i osm, ale co, to už nehrálo tak velkou roli.

Potom mě doktorka mírným, vemlouvavým hlasem počala ukolébávat do hypnotického spánku.

Přiznám se, že mi zkraje bylo do smíchu, ale to bych jí udělat nemohla.

Držela jsem se tedy statečně a snažila se plnit její přání, ohledně uvolnění nohou, rukou, páteře a tak dále.
Docela se dařilo.
Říkala mi, že mám tak těžká víčka, že musím zavřít oči.
To jsem opravdu udělala moc ráda.

Nekonečné lapání těch zlomyslných puntíků a skládání je do jednoho, jsem měla už plné zuby.

Potom jsem měla jako usnout. No šlo to tak napůl. No spíš méně, než na půl.

Pak jsem si sama sebe měla představit na nějakém krásném, mě milém místě.

To vám tedy povím, byla jsem dost překvapena, protože jsem si vzpomněla na místo, na které jsem ráda chodila ve svých 14 letech!!!

Byla to venkovní jízdárna, kam jsem se chodila dívat na koně a později na nich tři roky i jezdila.
Bylo to tehdy pro mě to nejkrásnější místo na světě. Až do této doby jsem si na něj za celých 35 let nikdy nevzpomněla!

Tam jsem si tedy měla lehnout. Učinila jsem tak a "lehla" do trávy.

Nyní se měla, podle doktorky, objevit velká průsvitná koule, která mě měla pohltit do sebe. Měla být nabitá energií a ta měla do mě vstupovat.

Ále do prkvančic!!!!

V tu chvíli mě děsně začala bolet levá ruka! Ta bolest mi nedovolila pocítit ani náznak přijímání energie, o kouli už ani nemluvím.
Nehodlala jsem to však vzdát!

Zaťala jsem zuby a snažila se vší silou myslet na tu kouli, ale ta mrcha ruka se úplně zbláznila!!!

Bylo prostě po "spánku". Paní doktorka, nic netušíc, na mě dál pěkně mluvila tichým, monotonním hlasem a já se držela zuby nehty, abych neřvala bolestí.

Konečně!!!

Začala odpočítávat čas pro probuzení.

Ufff! To byla úleva!

Rozebraly jsme potom spolu mé pocity a dozvěděla jsem se, že napoprvé to bylo dobré, a že prý nevadí, že jsem skutečně neusnula.

No, ale nevím, nevím, zda jsem jí přeci jenom nezklamala.