Psycholožka nebo pacient?

Nezbylo, než zajít po třičtvrtě roce bez léků, za mým andělem - psychiatričkou a opět nasadit antidepresiva.
Sice už stačily jen poloviční dávky, ale přeci jen, ach jo.

Po týdnu mě zase život začal bavit a mé další návštěvy u mé ochránkyně, už byly jen samá legrace.

Chudáka jsem ani pomalu nepustila ke slovu a bavila jí svými nespočetnými humornými zážitky.

"Pošlu vás na odborné vyšetření", pravila jednou a nasadila rádoby přísný výraz.

Na lístečku, co mi pro psyché-odbornici to moje děvče dalo, byla jakási záhadná latinská slova.

Šup s nimi na net, abych zjistila, co ty holky se mnou vlastně chtějí dělat a na mě zkoumat.

Zaujal mě obzvlášť jeden termín, po překladu - "poškození mozku"!

Ty jo! Čuměla jsem na to jako puk. To si fakt myslí, že mám poškozený mozek? No musí být, chuděra, už ze mě fakt zoufalá, politovala jsem jí.

Nastal den "D".

Po obíhání polikliniky 2x dokola, jsem konečně do ní našla vchod.
Byla to fakt fuška.

Vchod byl totiž z rozsáhlého parku, rovnou druhým patrem a schody do patra šikovně umístěné mezi křovím, aby nebyly vidět.

No a já samozřejmě obíhala budovu v přízemí, kde žádné vchody nebyly.

Uvnitř jsem běhala rovněž několikrát kolem dokola po chodbičkách, až jsem přišla na to, že za šipkou: "zubařka Mudr.XXXX", nesídlí jenom zubařka, ale také ta má psychologická odbornice.

Posadila jsem se u dveří, s cedulkou a jménem oné "mozkové" odbornice a čekala.
Za pět minut jsem měla jít dovnitř.

Čerti se mnou, ale šili, tak jsem si řekla, že vlítnu na WC a dám si alespoň pět rychlých prásků z cigaretky.

Než jsem stihla vstát z lavice, koukám, ke dveřím ordinace se šourá taková malinká, vysušená, ošklivá, brýlatá osůbka.

Zarazila jsem se a zeptala se jí:

"Dobrý den. Nejste náhodou paní doktorka XXXX? Ano jsem", odpověděla s takovým smutným výrazem v očích.

"Ale objednaná jste až za 5 minut!" dodala rychle a práskla za sebou dveřmi ordinace.

Zírala jsem chvíli překvapeně na zabouchnuté dvěře, zaražena jejím podivným chováním a pak si běžela rychle čoudnout.

Na lavičku jsem opět zasedla po těch 5ti minutách.
Za minutku se otevřely dveře a já směla vstoupit.

Uprostřed kanceláře byl stůl se dvěma židlemi proti sobě.
Na jednu jsem si sedla a kabelku položila na stůl, před sebe.

Chuděra psyché znehybněla, zabodla vyděšeně oči do mé kabelky a zašeptla nesměle:

"Prosím vás, mohla byste si odložit tu kabelku?"

A jéje, pomyslela jsem si, asi nemá ráda kabelky na stole.

"No vždyť jí mám odloženou, odpověděla jsem jí na oko udiveně a v duchu se třepetala radostnou zlomyslností.

"No", upřela na mě zoufalý pohled......

To už mi jí začalo být líto a zastyděla jsem se.

"No, jestli vám vadí kabelka na stole, tak jste to mohla říci hned", pronesla jsem s chápavým, omluvným úsměvem a kabelku položila na zem.

Viditelně se jí hodně ulevilo. Chopila se papíru a tužky, nejdříve si zapsala mé jméno, bydliště a začala mi klást otázky typu:

"Měla jste někdy psychické problémy, omdlívala jste, máte migrénu, epilepsii, neměla jste operovanou hlavu, neměla jste poporodní psychické problémy?"

No prostě se chudák za každou cenu snažila najít něco, co by mi mohlo poškodit můj mozek.

Vesele jsem jí povyprávěla, jak mi, jako 5ti leté holčičce, spadla kovová ochranná mříž z velkého okna v sokolovně na hlavu, jak jsem jednou při jízdě na koni porazila hlavou překážku, když se mi před ní kůň prudce zastavil, jak jsem jednou doběhla tramvaj a pak se mi udělalo na omdlení, jak mě jednou tak příšerně bolela hlava, že to nebylo k vydržení.....

Jela jsem jako kulomet, jenže paní doktorka pořád očividně nebyla dost spokojená.
Začala se mě vyptávat i na mé rodinné příslušníky, rodiče, brášky a tak. Pořád nebyla spokojená.

Nu podle mě byli všichni normální, pouze moje babička byla trošku cholerická, tak abych paní doktorku alespoň trošku potěšila, předvedla jsem jí tam scénku se šťavnatými, polskými nadávkami, kterými nás babička ráda častovala, neboť byla rodilá Polka.

Když jsem na ní spustila:

"Cholero jasna, sčiňoku ďabelski, gnoju šarčisty, že by tě krev zalila, iť do dupy", málem jsem jí vyděsila k smrti.

Přiznám se, že to už ode mě byla zlomyslnost, protože mi paní psycholožka fakt připadala, že by psychiatra potřebovala spíše ona, než já.

Za celou dobu vyptávání, se mi nepodívala do očí a psala a psala.
Ve tváři žádný výraz, sem tam podivný křečovitý, úzkostlivý úsměv a každých pět minut brala do ruky mobil a dívala se kolik je hodin.

Žádný profesionální kontakt se mnou absolutně nenavázala a byla mi spíš pro smích.
Určitě se modlila, abych už byla pryč, protože ze mě byla evidentně velmi nervózní.
Před ukončením podivného "sezení" mi sdělila, že příští návštěvu se mnou udělá nějaké testy.

Na můj radostný výkřik:
"Prima testy miluju, mi s kyselým úsměvem odvětila:
"No nevím, vždyť ani nevíte, jaké budou?

"No jestli mě tu nebudete chtít svlékat do naha, tak se jich nebojím", prohlásila jsem vesele a mrkla na ní.

"Nnnne, my tady lidi do naha nesvlékáme", zakoktala.

Na rozloučenou jsem se mezi dveřmi (opět zlomyslně, fuj, to jsem ale hajzlík!)zeptala, zda zjistila nějaké poškození mého mozku.

To už na mě pohlédla s čirým zoufalstvím a mumlala něco o tom, že je ještě brzy na závěry.

Těším se moc na den, kdy jsem objednaná na ty testy, ze kterých bych, podle ní, měla mít strach.
Dám zase vědět, jak to dopadlo, ju?
(Publikoval(a): Vandule, 9.10.2008-nyní upraveno)