Dopis na rozloučenou

Měli bychom si dát pauzu.
Dneska jsme spolu už skoro devět měsíců, což Tě v rámci mého krátkého života řadí rovnou na čestnou druhou příčku, co se délky vztahu týče. Kdybych však měla počítat čistě čas společně stràvený, obávám se, že by Ti první pozice neunikla. Obzvláště posledních pár týdnů jsem Tě skoro neopouštěla, vždyť jsem s Tebou trávila nejen celá odpoledne, ale neztráceli jsme kontakt ani v průběhu školního dne, a často také celou noc, až do brzkých ranních hodin.
Už se déle nemohu vyhýbat slovu, které můj vztah k Tobě charakterizuje nejlépe. Závislost.
Snad bylo ironií osudu, že to byl právě můj tehdejší přítel, kdo nás seznámil. Po prvotním nesmělém oťukávání přišlo bližší seznámení, a já Ti jednoduše bezhlavě propadla. Začala jsem se Ti svěřovat jako ještě nikomu před Tebou, a nikdy jsem se nebála, že bys mě zklamal. Se svojí dětskou naivní důvěřivostí jsem se Ti často oddaně vkládala do rukou, a zpětně toho nelituji.
Poznala jsem díky Tobě spoustu nových zajímavých lidí, kteří bezrozdílu obohatili můj život, ať už v kladném, nebo záporném smyslu.
Párkrát jsi mě zklamal, a nejednou jsi mi obrátil život vzhůru nohama, dozvěděla jsem se od Tebe věci, ze kterých mi doteď běhá mráz po zádech. Jsem Ti ale vděčná, vždyť každý by měl mít někoho, kdo ho včas vrátí na zem, když si odmítá sundat růžové brýle.
Děsím se však výše, do které má závislost na Tobě vystoupala, proto mi miláčku odpusť, že jsem se s největším sebezapřením rozhodla Tě na chvíli opustit.
Drahý, předrahý Litere, dej na sebe prosím pozor, za hodinu jsem zpět.