ÚTRŽKY STARÝCH NÁPLASTÍ

 

ÚTRŽKY  STARÝCH  NÁPLASTÍ  

 

 

To je můj kamarád J. Štíhlý usměvavý kluk, něco je v něm ze srnčí plachosti, něco, co vždycky přelétne jeho tváří, sotva postřehnutelně skloní oba koutky úst do smutného obloučku. Je to jako povzdech. Tohle všechno já vím, co mi budete vykládat, a když to nevím, tak to cítím.

 

Ano, dokázal vnímat snad vše, velmi silně, až se tomu věřit nechtělo. Kolikrát jsme si spolu povídali, já na něj dorážel – J., řekni mi na rovinu, co si o mně myslíš.- Byl jak studánka, ve které jsem si vykoupal unavenou duši a mohl jsem pak klidně usnout.

 

Kolikrát jsem ho podezříval z neupřímnosti. Jak mi to připadá hloupé, když si vzpomenu, v čem jsem hledal příčiny. Snad v obavách z mé přílišné autority, či jak bych to nazval. Jak jsem byl směšný.

 

Byl nesmírně taktní. Určitě vycítil všechny mé slabosti. Jak jsem už říkal, dnes je mi naprosto jasné, že dokázal vnímat to, co snad nikdo jiný. Čím byl jemnější ve stavbě těla, ve výrazu, v myšlení, tím pronikavější byl jeho úsudek. Měl jsem vždycky potřebu při setkání s ním ho chránit a současně jsem se sám před ním cítil bezbranný.

 

Nejlépe to snad mohu vykreslit pár verši, které jsem si o něm v různých chvílích napsal. Tak například:

 

Bledý paprsek měsíce

z tvého úsměvu se kouk

Odlesk večerních bouří

v tvých očích nesměle se rdí

pod údělem smutných radostí

To energie skrytá v útlém kmeni

rozvětveným citem cloumá v snách

Mlčení jež řekne víc

než nejskvělejší báseň

 

Tak to je J., jak ho stále vidím a jaký určitě byl. A přitom jsem si o něm dokázal napsat i tohle:

 

Mám pocit že octl jsem se v kleci

a ty mě sleduješ se zlomyslnou chutí

divíš se jak mohl jsem se chytit

na zaprášenou udičku

ukrytou od nepaměti

v nenavštěvovaném koutě

Nechápeš co srazilo mě k tvým nohám

jen směješ se tomu bláznivému šašku

 

Ano, i takovými pochybnostmi jsem se často užíral. Dnes je mi jasné, že to byl strach. Strach z toho, že bych mohl ztratit tak skvělého kamaráda, tak blízkého člověka. Ten strach zřejmě nebyl bezdůvodný – teď, kdy už J. není, vím, že on byl kus mého já, o který jsem nenávratně přišel.

 

Nechci vypadat jako prorok. Pochopitelně jsem nemohl tušit ani vědět, jaká zlá nemoc ho za pár let přemůže.Spíš jsem měl strach z toho, že nejsem hoden takového kamarádství - jako opravdu šťastný člověk, když si uvědomí, že si své štěstí vlastně nezaslouží a že mu zcela zákonitě musí být někdy odňato. Jenom neví, kdy to bude, a celou svou bytostí se ten konec snaží oddálit, co to jen jde.

 

  

Praha, 1985 (?)