Mé nezapomenutelné setkání se světem hudby

                Vlašim, říjen 1994. Nemocnicí zní dětský pláč, co pláč, řev, který nelze utišit. Sestřičky se drží za hlavy, rodičky obchází pokoj obloukem. Holčička se nedá uplatit ani jídlem, ani spánkem, nepomáhá ani zpívání, ani vyhrožování. Maminka dostává silné bolesti hlavy, kterých se už nikdy nezbaví. Všichni jsou nadšeni, když nastane chvíle jejich odjezdu. Hrdý tatínek, odnášeje si ten brunátný uzlíček domů, je ještě na chodbě zastaven porodníkem, který po očku nahlédne do spleti dupaček, botiček a čepiček, když k otci pronese: „Počkejte, z té bude určitě zpěvačka.“ Hned za dveřmi porodnice přestává malá Zuzanka plakat.

                Zruč nad Sázavou, září 2001. První den ve škole. Všichni načesaní a vyšňoření. Pyšní rodiče postávají na chodbě a čekají na své malé zázraky, aby je mohli jít udat na zájmové kroužky. Ze dveří třídy 1. B vybíhá roj capartů, vychází i vyzáblá pihatá brunetka. Nadšena novým prostředím stiskne matčinu ruku a nechá se unášet davem. Před školou se k nim připojují prarodiče a společně zamíří do nedalekého parku. Zámek je dominantou města, v jeho útrobách se kromě městského úřadu nachází také liduška. V malebném prostředí je radost tvořit, to učitelé hudby moc dobře vědí. Dědeček Alois, bývalý učitel hry na klarinet, se cestou snaží přesvědčit nejstarší vnučku, že dechové nástroje jsou pro ni to pravé. Jako by však věděla, že o více než deset let později propadne tabákovému pokušení, flétnu rázně odmítne. Bicí, akordeon, klavír. Vše by chtěla zkusit, ale buď je to moc hlučné, moc drahé nebo příliš velké. V zoufalosti nad nastalou situací, vzpomene si dědeček na svého bývalého kolegu, učitele hry na kytaru.  Je vyhráno! Vstupují do nevelké místnosti, všude kolem desítky not, stojánků, pouzder, kytar. Učitel je rázný, ale milý. Po několika týdnech už je jasné, že zpěvačkou rozhodně nebude.

                Praha, červen 2005. Dvě malá písklata sotva nesou velké futrály s kytarami, v ruce brašničku plnou not. Společensky vypadající zvonáče a seprané halenky plandají na kostnatých tělíčkách. Čeká je první velká soutěž. Místnost na rozehrání je vydýchaná, ze všech koutů se ozývá cvakání ladiček a tlumené klevetání. Už je to tady. Kytara naladěná, kapesník připraven, ulička mezi diváky a porotou setsakramentsky úzká.  Nacvičené uklonění a usazení, velmi nervózní úsměv, v rukou nezadržitelný třes. Skladba za skladbou zní v obrovském sálu, tón po tónu ukrajují z koláče nervozity. Poslední stránka, řádek, takt. Je hotovo. Ještě jeden úklon a rychle pryč. Po několika hodinách čekání je tu konečně vyhlášení. Páté místo, čtvrté. Na třetím vyhlašují její jméno. Tvrdá dřina konečně přináší kýžené ovoce. Od porotců dostává obálku s komentářem k výkonu, který předvedla. Doporučují, aby poslouchala více klasické hudby, počítala si nahlas do rytmu. Krátce nato si kupuje několik CD s Bachem, Mozartem či Carullim.

                Slovensko, školní rok 2005/2006. Dvě mezinárodní soutěže, dvě pátá místa. Úžasné prostředí a kolektiv žene mladé kytaristky kupředu, přísní učitelé bičují své svěřence k heroickým výkonům. I ona je silně motivována – umísti se a budeš hrát na Cono, to jest kytara, která stojí skoro tolik co nové auto, a hraje takřka sama. Radost z umístění je proto dvojnásobná.

                Hradec Králové, květen 2006. První větší úspěch komorního tria. Tři kamarádky, dvě nejlepší. Ve své kategorii jsou nepřekonatelné. Elegantní úklona, sledování tempa, široký úsměv. Sladěné oblečení už je jen bonus. Porotci se zdají býti spokojení, učitel sice tleská, ale na výhru to nevidí. Slyší chyby, které jiní neslyší. Zasloužené volno je přerušeno nečekanou zprávou – vítězství! Učitel již plánuje nový repertoár, chce zařadit těžší autory, ještě více podtrhnout hru. Hrdě nese jejich maskota, velkou žirafu Aminu, do auta a celou cestu básní o soutěžích a státech, do kterých by se mohly dostat.

                Zruč nad Sázavou, rok 2007. Dny ubíhají rychlostí blesku. Po škole na hudebku, z hudebky na večeři a spát. Každý den je stejný jako ten předešlý. Ani víkendy nejsou pestřejší – ráno na hudebku, v poledne rychlý oběd, zpátky na hudebku, večer domů, cvičení do noci. Žádný volný čas, žádná možnost mít jiný zájem. Škola jde stranou, mladší sestra jde stranou, vše se uzpůsobuje její kariéře. Ten tlak se už nedá vydržet. Přijde na hodinu, ale nejde se rozehrát. Sedí naproti svému učiteli a oznamuje mu, že končí. Nejprve si myslí, že je to vtip. Ona ho ale utvrzuje, že ne, že to myslí smrtelně vážně. Důvod? Už to nezvládá.  Je vidět, že je zlomený. Jeho největší želízko v ohni je tytam.

                Vlašim, současnost. Už to bude sedm let. Láska ke klasické hudbě jí zůstala, dodnes si ráda pustí oblíbené skladatele, sem tam si pro radost zahraje. Jestli lituje svého rozhodnutí? Ano. Ale nebýt toho, pravděpodobně by dnes nestudovala školu, která ji baví, nemohla by mít spoustu zájmů a kamarádů, na které dříve neměla čas. Hudba jí dala vše, ale dost si toho také vzala. I přesto to bylo to nejkrásnější období jejího dosavadního života.