Conscientia – V.

Polovina prázdnin je v háji. Chladnokrevně mi protekla mezi prsty, skočila z okna, jako vždycky skákala ona. A mě pořád padaly vlasy, pořád jsem mohla spát, jak dlouho jsem chtěla a byla jsem stejně unavená a jako bonus jsem skoro nejedla. Máma si o mě s tím jídlem dělala starosti, když jsem si jen odnesla čaj do pokoje a snídani jsem s „ne, díky,“ odmítla. Stejně potom přišla s makovým rohlíčkem, po kterém jsem se mohla utlouct a pro jistotu mi ho nechala v igelitovém pytlíku, kdybych ho náhodou chtěla sníst později. Poděkovala jsem. Připadalo mi to tak správný.

            „Nehraj divadlo a jez,“ seděla u okna a předpovídala, že dneska bude hezky.

„Nemám hlad,“ protočila jsem oči. Stiskla rty. Nebylo to úmyslný vynechávání jídla. Prostě jsem vážně neměla hlad. Tak pořád seděla u toho okna, zatímco se mnou kamarádka řešila, že není hezká a že skončí sama a podobný věci a já jí tvrdila pravý opak. Protože tak se to přece dělá. Kázala jsem o šťastným životě a přitom jsem sama nebyla šťastná.

            „Je oběd,“ nakoukla máma ke mně do pokoje.

„Nemám hlad,“ nakonec jsem snídala. V jedenáct. Ale přece mi to nebude ohřívat. Bylo mi jasný, že je to nenápadný donucení konzumace, aby mi nebylo špatně. Tak mi nandala podle ní malou porci a já i tak polovinu nechala.

„Ty se mi vůbec nelíbíš,“ možná opravdu zněla starostivě. A já jsem odešla. Venku bylo trochu zataženo, ale hezky. Vzpomněla jsem si, jak se mě ta samá kamarádka, které jsem ráno udělala kázání, nedávno ptala, jestli ji mám ráda. A já ji řekla, že jo, pro svůj i její klid.

„Neumíš říct lidem, že je máš ráda a přitom to samý potřebuješ slyšet od nich,“ třela si paže, aby se zahřála. Podívala jsem se na ni koutkem oka. Vypadala unaveně. A tak trošku bezradně, v těch džínách a lehkém svetru připomínala ztracené kotě. Nečekala, že na to něco řeknu. Bylo to konstatování. Parodie na řečnickou otázku bez otazníku.

„Necháš mě tu? Chci bejt sama,“ zvedla ke mně oči. Leskly se jí. Jako by měla horečku nebo jako by bojovala se slzami. Po kolikátý už?

„O radost se člověk dělí, zatímco smutek nosí sám,“ usmála se někam mimo mě a možná i mimo sebe. Několik holubů vzlétlo a šedá barva jejich křídel narušila barevné spektrum.

„Čí je to citát?“

„Jana Spáleného. Je to pochopitelný. O radost se člověk tak nějak automaticky podělí rád, ale smutek si nechává pro sebe. Nemyslíš?“ tentokrát se na mě ani nepodívala. Tak jsem jí nechala být a šla jsem pomalu pryč. Mraky byly najednou tak nějak temnější, najednou se zas dýchalo o něco hůř, a když jsem se opatrně otočila, už na lavičce neseděla. Ona si ke mně najde cestu. Možná byla opravdu ztraceným kotětem, kterému chybělo pohlazení. 

A když už někdo natáhl ruku, aby ji pohladil, tak buď tasila drápky, nebo ucukla a utekla. Uměla, chtěla brát, ale neuměla dávat. O kolik jsem byla lepší než ona? Možná jsem byla na chlup stejná. Neděsilo mě to. Přišlo mi to přirozený. Tak krásně bláznivě, neděsivě přirozený.