Geronto

 

V poslední době mě svým způsobem fascinuje křehkost a pokora starých lidí. Asi je to tím, že sama tu pokoru občas ztrácím, nevážím si (dostatečně) toho, co mám, ale stylizovat se do role oběti, potom co se něco posere, to umím perfektně. To si potom vezmu kabelku, hodím do ní klíče a vyrazím ven, kde si často jenom tak stoupnu pod strom, zhluboka dýchám a dívám se do větví. Připadám si potom taková malá. Menší než jsem. A doufám, že mi bude odpuštěno.

                Celá ta moje fascinace začala pravděpodobně 31. prosince 2016, na Silvestra. Od rána mi nebylo dobře, srdce mi bilo rychleji, než normálně, měla jsem pocit, že se v mém životě děje něco nedobrého, něco, co jsem si do života přitáhla sama vlastní neopatrností, s následky jsem musela počítat, ale strašně jsem se jich bála a nechtěla jsem za ně nést odpovědnost. Věděla jsem, že procházka to nespraví a nevyřeší, ale potřebovala jsem oddálit ten proces trestu a vyběhla jsem ven. Nebyl sníh, spíš takový jemný poprašek, jako kdyby se tomu nahoře klepaly ruce se sítkem plným moučkového cukru, když posypával zbytky vánočního cukroví. Trávu a listy oblepila jinovatka, což byl taky jeden z důvodů, proč jít ven.

 

 

 

 

 

Když jsem se vracela domů, potkala jsem u zdejšího Penny marketu starou paní. Neznala jsem ji, ani nevím, proč jsem se na ni podívala, když jsem měla bradu po celou dobu zabořenou v límci kabátu a ruce v kapsách, ale prostě jsem k ní zvedla oči. Připomínala mi babičku z pohádky, jak se pohybovala pomalu a do bílých vlasů jí padal sníh. Všimla si, že se na ni dívám a usmála se. Nepozdravila mě. Neřekla ani slovo. Neměla důvod, vždyť jsme se neznaly. Jenom se usmála.

Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi ji obejmout a zeptat se jí, jestli má vnoučata, jestli taky někdy nosí červenou rtěnku, aby „byla kočka“ a když políbí svoje vnoučata, tak mají na tvářičkách obtisknuté její rty, jako to dělávala moje babička, když jsem byla malá. Jestli svoje vnoučata taky objímá, jako to moje babička dělá dodnes, protože ten dotyk vrásčitých dlaní má přece něco do sebe.

O téhle paní jsem chtěla napsat už strašně dlouho, protože v její úsměvu bylo něco neskutečně kouzelného, křehkého, hřejivého, pokorného. Chtěla jsem se jí zeptat na jméno a adresu, abych jí mohla napsat dopis o tom, jak mě ten její úsměv v ten den strašně ovlivnil, i když jsem si to celé uvědomila až později. Místo toho jsem se rozeběhla domů, ani jsem se nezastavovala a nedívala jsem se na obtisky stop, jak to mám v zimě ve zvyku.

 

Na přelomu 31. prosince a 1. ledna se toho změnilo hodně. Právě na toho Silvestra byla se mnou jedna neskutečně důležitá osoba. Právě na toho Silvestra, respektive pár minut po něm, se mnou ta osoba byla, když mě asi vůbec poprvé v životě opustil nějaký muž, na kterém mi záleželo.

                Následující odpoledne jsem se opět vydala ven. Bylo mi mizerně a nechtělo se mi to skrývat. Už jsem se toho natajila dost. A vždyť takhle jsem to přece chtěla, začít nový rok s čistým štítem. Do ulic jsem vyrazila s mastnými vlasy, se starou kabelkou přes rameno, navzdory tomu, že mi sestra k Vánocům nadělila kabelku novou.  Chtělo se mi brečet, řvát a nadávat, bouchat pěstí do země na znamení, že to není fér. Zhluboka jsem nasávala post – silvestrovskou atmosféru a snažila se nemyslet, i když se mi třásly ruce, v žaludku jsem měla pohozenou ledovou ruku a v uších mi pořád pískala slova, která dneska umím nazpaměť, a vlastně bolí pořád stejně. Kousek od domova mě zastavila partička děti, jedna z holčiček, asi ta nejstarší, mě pozdravila a zeptala se, jak se mám. Duševním násilím jsem se donutila k úsměvu a zalhala jsem, že se mám dobře. Děti šly dál, očividně spokojené a já cítila výčitky, že jsem jim lhala. Procházela jsem se asi hodinu, bolela mě hlava, tak jsem se snažila zhluboka dýchat. Tyhle děti mi připomněly dva chlapečky, které jsem potkala přibližně v polovině prosince. Bylo akorát po dešti, a město mělo takovou tu charakteristickou dešťovou vůni. Šla jsem z nákupu, dívala jsem se na keře, ve kterých byly chycené kapky. Strašně se mi líbily, připomínaly mi maličké diamanty.

 

 

 

 

Jeden z těch chlapečků mě pozdravil, tak jsem mu pozdrav oplatila. Ukázal na svého kamaráda a řekl: „On tě miluje.“ Usmála jsem se, pomalu jsem šla dál a on to zopakoval. On tě miluje. Stejně jako při úsměvu té paní ze Silvestra, i tehdy jsem začala panikařit. Zbytek cesty domů jsem běžela. Naštěstí nebylo náledí.

 

Novoroční procházku jsem zakončila u zastávky autobusu, kde jsem nakukovala za lavičky, jestli nezahlédnu nějaký hezký lístek pokrytý jinovatkou. Mého (očividně divného) chování si všimla jedna stará paní, která ke mně přišla a mile se mě zeptala: „Vy jste něco ztratila?“

Zavrtěla jsem hlavou a ještě ji slovně ujistila, že jsem nic neztratila.

„Já jenom, že působíte, jako byste něco ztratila.“

Strašně se mi, stejně jako v případě paní s úsměvem, chtělo rozbrečet, obejmout jí, i když nesnáším, když na mě někdo sahá a tím pádem ani já na nikoho nesahám, odtáhnout jí domů, uvařit jí čaj a všechno jí říct. Že jsem zvyklá, že mě muži opouští, vždycky mě opouštěli a já jim spíš sloužila jako hračka, panenka na zabavení do doby, než si našli přítelkyni a mě se potom už nikdy neozvali, ale že všechny tyhle odchody byly v pořádku, protože jsem si k dotyčným nikdy nestihla vytvořit citovou vazbu a tím pádem to nebolelo, ale že tohle je jiný, silnější, že to bylo z mojí strany celý úzkostlivě tajený, protože by to okolí nepřekouslo, vždyť jak by to vypadalo, co by si lidi mysleli, že… Že to pomyslný vykopnutí na dlažbu chodníku ani nebylo jeho nohou a o to to asi bolí víc, že se teď bojím, mám strach, hroznej strach, že se zase životně dostanu do polohy, která mi není příjemná, a nevymotám se z ní sama, když už u mě není, že to sama nezvládnu, že jsem přece jenom něco ztratila, ale že nejde o nic hmotnýho, jako spíš o pocit bezpečí, klidu a jistoty, který člověk nenajde válet se za lavičkou.

Paní se po mém ujištění, že jsem v pořádku, opět vydala na cestu, ať už šla kamkoli. Chtělo se mi za ní běžet a říct jí, že ji děkuju, že se mě o zajímá, i když mě vůbec nezná a že jí přeju jen to nejhezčí do celého nového roku. Neudělala jsem to. Zase.

 

 

                Moje zatím poslední fascinace se odehrála tenhle pátek, kdy jsem po večerní procházce zamířila opět do mého milovaného Penny a neomylně zabočila do regálu umístěného hned vedle pokladen, kam je umisťováno zboží ve slevě. Tady jsem hledala Milku, kterou jsem tam nedávno zahlédla zlevněnou. Můj o sedm a půl dioptrií podporovaný ostříží zrak pátral po jedné konkrétní Milce, žádnou jinou jsem nechtěla a doufala jsem, že ji nevyprodali.

(Z celého textu si tedy v tuhle chvíli můžeme odnést informaci, že jsem psychicky labilní, neustále žeru a jako správná studentská „socka“ nakupuju zásadně ve slevách).

Z mého usilovného hledání mě vyrušila jedna stará paní.

„Slečno, vidím, že taky něco hledáte. Nepotkala jste náhodou velikonoční slepičku?“

„Velikonoční slepičku?“ obočí mi vystřelilo vzhůru a rty jsem zakulatila do „O“ v přemýšlivém gestu.

„Ptala jsem se a paní říkala, že ji možná vyprodali, tak se ptám, jestli jste ji nepotkala…“

„Asi ne…“ pokrčila jsem lítostivě rameny.

„To nevadí. Děkuju.“

„Nemáte zač,“ usmála jsem se, jednak byla strašně milá, jednak se mi strašně líbil výraz „potkat velikonoční slepičku.“

„Ale mám, když jsem vás vyrušila…“ ujistila mě, když se opět centimetr po centimetru začala posouvat po regálu ve snaze potkat velikonočního opeřence. Když jsem ji potom zahlédla u pokladny, napadlo mě, jestli ho nakonec našla. Kousek od Penny marketu kolem mě projel starý pán na kole. Červené tváře, bílé vlasy a vousy tvořily krásný kontrast ke kvetoucí přírodě, nebo spíš tomu pruhu přírody vysázeném mezi paneláky.

 

 

Víte, v poslední době mě svým způsobem fascinuje křehkost a pokora starých lidí…