Spím už tak málo, že mi dny a noci začaly splývat. Usínám pokaždý na chvilku, pár okamžiků před svítáním. A prožívám to znovu. A znovu.
Zasekla jsem se. Mám v sobě tolik prázdných míst, že už skoro ani nejsem. Nevím kudy kam. Nevím co ani kde. Nevím nic.
Přestala jsem hledat viníka a přijala vinu. Pokorně klečela všude, kde to šlo. Slibovala a odpouštěla. Udělala stovky, možná tisíce kompromisů. Obelhala sama sebe.
A nic to nezměnilo.
Naučil jsi mě tolik věcí. Viděl ve mně člověka, kterého jsem já nikdy neviděla. Přišel jsi v tom nejhorším možném okamžiku a otočil ho. Naučil mě nevzdávat se.
I když jsem úplně sama.
A ty další věci na tom nic nezměnily.
Nezměnily ani kousek tebe uvnitř mě. Ani když píšu tohle,když napíšu nebo udělám cokoli. Zustaneš navždycky mým mužem, básníkem, mým celým životem.
Ty se nezměníš.
Já musím.