hranice

Životy se propojují v těch nejzvláštnějších situacích. Snažím se dívat rovně, nevybočit z cesty, kterou jsem si vybrala, ale cítím, že mě to čím dál tím víc strhává do stran.

 

 

Už nemám tu železnou vůli jako dřív.

 

 

Někdy, když je poslouchám, přeju si být znovu na druhé straně. Aspoň na chvilku. Smát se, plakat, řvát, mlátit sebou o zem. Všechno. Jen tak. Protože je to zrovna potřeba.

 

 

Vím, jak to bude.

 

 

Potlačíme to v sobě. Tak moc, až nakonec uvěříme tomu, že to nikdy neexistovalo. Nikdy nic nebylo.

 

 

Je to asi správný. Dělat věci, tak, jak se dělat mají.

 

 

Ale já to nikdy neuměla.

 

 

Nevěřím tomu, že existuje něco jako spravedlnost. Všechny zásady, které jsem měla, časem padly. Až na jednu jedinou. Držela jsem si ji před sebou jako poslední záchranu. Něco jako vykoupení.

 

 

A teď je těžké dodržet i ji.

 

 

Mám spoustu věcí, které bych mohla dělat. Spoustu příležitostí. Spoustu cest, kterými se vydat.

 

 

Ale stojím na místě. Stojím na místě a vůbec nevím, jak dál.

 

 

A možná už se mi ani nechce.

 

 

Někdy mám pocit, že nic okolo neexistuje. Že je to jen sen, ze kterého už se třeba nikdy neprobudím. Poslední záchvěvy vyhasínajícího vědomí.

 

 

Někdy si přeju, aby to tak bylo.

 

 

Mám v sobě takový chaos, že už nedokážu popsat nic. Jak se cítím. Co se vlastně děje. Slepá ulička. Konec, který se opakuje pořád dokola. A zase znovu. A znovu.

 

 

Asi to nakonec bude všechno moje vina. Všechno, co se stalo. Všechno, co se stane. Měla jsem být lepší. Každý večer, když si lehnu do postele, si to říkám.

 

 

Měla jsem být lepší.

 

 

Vím, že si to tajně myslíš. Poznám to. A pokaždé, když na to jen pomyslím, svírá mě to víc, než ty největší strachy, co jsem kdy měla.

 

 

Svírá a stahuje se to kolem celého mého života.

 

 

Jako smyčka.

 

 

Těsněji.

 

 

A těsněji.