pure

Ubíhá to pod rukama. Dny jak pevné objetí, co sevře, když je to nejvíc potřeba. Na těch správných místech.

 

 

Bloudím sama sebou. Chaotická a zároveň nejvyrovnanější za celý život. Paradox vnějších událostí.

 

 

Projikuje se to dovnitř. Už to nejsou jen ty slepé odrazy, co se nikdy nedostaly hlouběji, než na povrch. Je to jiné.

 

 

Stále žiju.

 

 

V tichu. Na dně propasti, kam žádný jiný hlas nedolehne.

 

 

Jen ten pohled z očí do očí. Je v něm něco osvobozujícího. A chápajícího.

 

 

Má sílu. Víc než slova.

 

 

Někdy si tolik přeju ovládat minulost. Pohnout s ní úplně jinak. Nenechávat věcí být v místech, kde jsem je být nechala. Změnit klíčové body.

 

 

A pak, když nad tím víc přemýšlím, dochází mi, že by to stejně nemělo cenu. Že každá cesta, každá odbočka na ní, má tolik alternativních konců, že bych nikdy nedokázala přesně odhadnout ten správný směr.

 

 

Ztrácela bych se. Zas a znova. A možná i víc, než teď.

 

 

Tak se učím vyrovnávat. Sama sebe. Tu sílu, která mě stále žene dál.

 

 

Mám tělo jako vzpomínku. Tabuli všech životů, co se do něj kdy vepsaly.

 

 

A pocity, jak vlny na rozbouřeném moři.

 

 

Se objevují.

 

 

A mizí.

 

.