všechna F světa

Chtěla bych odejít tiše. Našlapovat jako po mechu, když se na něm ráno ještě třpytí kapky rosy. Dotýkat se chodidly mokré země a při každém kroku se zanořit o něco hlouběji.

 

 

Vždycky jsem to tak chtěla. Nedělat starosti. Spokojit se s tím, co mi život přináší a mlčet, když to občas nevychází.

 

 

Jen tak zmizet.

 

 

Beze slova. Povzdechu. Vypařit se a nebýt. Jak jednoduché.

 

 

A přitom tak strašně složité.

 

 

Našla jsem znovu zalíbení ve vodě. Horký dotek na kůži jako štíhlý hrot nože. Dostatečně hluboko, aby to bolelo. Ale ne tolik, aby poranil.

 

 

Ne tolik, aby poranil.

 

 

Stíním si oči párou, přitahovaná světlem jako noční můra kousek před smrtí. Není mi ani trochu dobře. Uvnitř zvracím a trhám se na kusy, pokaždé, když se jen otřu o to, co jsem tak pečlivě zaházela. Sama proti sobě. Sama se sebou. Sama.

 

 

Bez.

 

 

Sama.

 

 

Paprsky nemocničních oken ke mně natahují ruce. Přibližují se a vzdalují podle toho, jak moc přimhouřím oči. Patřím sem jako nikam jinam. Občas dokonce možná i cítím určitý druh bezpečí. Takový, jaký jsem doposud nepoznala.

 

 

I tak to bolí. Tolik, že je to někdy nesnesitelné. Nic to nedokáže přebít. Dávno jsem za hranicí, za všemi okraji a dny propastí. Jsem nikde. Tam, kde už neexistuje nic. Jen bolest. Otupění. Strach. Konec.

 

 

Konec.

 

 

Konec.

 

 

Chtěla bych odejít. Tiše. Bez povzdechu.

 

 

Vypařit se.

 

 

A nebýt.