i ma gi na ce

Už jsem zase ta holčička. Co se schovává a pláče v koutě. Potají.

 

 

Piju každý den. Tolik, aby to stačilo. Kolik přesně to je, nevím. Pokaždé jinak.

 

 

Dneska jsem viděla jeden film. Asi jsem ho měla vidět už dávno, ale sešlo se to tak nějak, že to bylo až dnes.

 

 

Breaking the waves. Tak se to jmenovalo. Nedokážu najít nic, co by mě za poslední dobu rozhodilo víc, než ty dvě hodiny a něco, během kterých jsem se na to koukala.

 

 

Přála bych si potkat Larse. Osobně. A říct mu: „Áj anderstand it. Thank jú“

 

 

Výslovností přesně jako v tom filmu.

 

 

Áj anderstand it.

 

 

A pak ho jen obejmout a plakat. Nad vším, co jsem ze sebe doteď nedokázala pustit. Nad vším, co tam bylo. Do posledního puntíku. Do posledního slova a okamžiku.

 

 

A taky, že někdo pochopil. Snad poprvé.

 

 

Je strašně důležité mít spřízněnou duši. I když je třeba jen imaginární. Jsou chvíle, kdy na ní stojí celý život.

 

 

Ta největší a nejnenávratnější rozhodnutí jsou nakonec ta nejrychlejší.

 

 

Nad čím taky přemýšlet, když odpověď je v nás už od začátku.

 

 

Stačí si ji jen přiznat.