Srdce na levém místě

 

- I love you, Eileen.

- And I love you, Christy.

- No. I really love you. I love you all.

- That's good.

- I even love Peter.

- Well, I'm glad you like Peter, because we're going to get married in six months.

- Well, Christy, what do you think of that?

                                               -           

- Why did you say you loved me?

- Because I do love you.

- Ah, you mean platonic love. I've had nothing but platonic love all my life.

 

-          My left foot, 1989, režie a scénář: Jim Sheridan

 

 

 

 

Pravá.

Levá.

Pravá. Levá.

Před obchodem s květinami stojí žena. Kouří. Popílek neklidně oklepává prsty na chodník. O pár metrů dál je výloha knihkupectví. V ní Manželova žena. Ta přede mnou. Thrillery.

Jako by život nestačil.

Pravá.

Levá. Pravá. Levá. Pravá…

V uších mi hrála klavírní skladba. Hrála dost nahlas, aby mi vytvořila jakousi skořápku.

 

 

Připadám si jako skořápka. Se shnilým jádrem uvnitř. Není ve mně nic, vůbec nic.

Tuhle poznámku jsem jednou našla napsanou v poznámkách v mobilu. Nepamatuju si, že bych ji někdy psala.

 

 

…hrála nahlas. Proto jsem si nevšimla, když ke mně zleva někdo přišel a aby na sebe upozornil, položil mi dlaň na levý loket. Vyděšeně jsem se pootočila a vyrvala z uší sluchátka. Když jsem viděla, o koho jde, roztála jsem. Moje paní učitelka ze základky. Neučila mně jinak dlouho, všehovšudy dva roky, ale ani to mi nezabránilo si k ní vytvořit velmi silné pouto. Za ruku vedla svého malého syna.

„Dobrý den…“

„Dobrý den,“ byla očividně potěšená, že jí konečně věnuju pozornot.  

„Jak se máš, ženská? Děkuju za přáníčko, moc mě potěšilo.“

„Vy jste to četla?“

Byla jednou z těch, se kterými jsem byla v kontaktu i po skončení docházky. Psala jsem jí vždycky na Vánoce, na začátku letních prázdnin a na začátku školního roku, aby měla pevné nervy.

„Četla, jenom já jsem lemra líná.“

Možná lemra, ale pořád vypadá skvěle.

Mluvily jsme spolu asi minutu. Ona by ani nemusela mluvit, stačilo by mi se na ní jenom dívat, patří k tomu procentu lidí, co mě fascinují už jenom tím, že jsou. Celou dobu měla dlaň položenou na mém levém loktu. Normálně bych vyskočila z kůže, ale jí jsem měla chuť obejmout.

Nemám ráda doteky. Znamenají závazek, dvousečnou zbraň, která může být kdykoli použitá proti vám.

Rozloučily jsme já, já jsem šla dál. Bylo mi zvláštně, cítila jsem se lehce, jako naplněná peřím. 

Mohla bych jí to říct.

Ona mě neodsoudí.

 

 

Přišla jsem pozdě. Asi o minutu.

„Vy jste se ztratila?“ usmívala se na mě naše angličtinářka.

„Ne, já… zaspala jsem.“

Kouzla existují.

Svět je v pořádku.

Panebože.

Zase je v pořádku. Je celý, žádná puzzle nechybí. Kdy byl takový naposled?

 

 

Ona mě neodsoudí.

Chápala by to.

 

 

„Víš, mám doma stejného chlapa, jako jsi ty,“ řekla mi jednou, když mi zapisovala známku a podepisovala se mi do žákovské knížky.

„A vždycky, když tě vidím, tak si na něj vzpomenu.“

 

 

Chápala by to.

Ví to.

Ví, že to není fér.

Že celý život někdy není fér.