Zabíjačka

Babička si zlomila nohu. V krčku. Uklouzla na omrzlém chodníku a svalila se. Než ji odvezla záchranka, stačila nám říct, ať nakrmíme prase a slepice. Samozřejmě úkol padl na mne. A tak jsem večer namíchala brambory se šrotem a teplou vodou a nesla do chlívku. S obavami jsem otevřela dvířka a koukám – prase sedí na zemi a nemůže vstát. Volám tedy babičce. A babička povídá: „ Zítra jdu na operaci. Nedá se nic dělat, musíte zařídit zabíjačku.“
No – to se lehce řekne. Měsíc před vánoci, hlavní kápo byla vždy ona a teď je to na nás. Řezníka jsme nesehnali, všichni byli zadaní. Až kolega v práci mi poradil jednoho. Třicet pět kilometrů daleko. Volám mu – a on že jo, ať pro něj přijedeme.
Připravili jsme tedy vše, co jsme si mysleli, že je potřeba, sezvali celou rodinu na ovar, a nastal ten den. Řezníka jsme dovezli, prase tak za hodinku viselo, poté jsme se odstěhovali z venku do kuchyně, dali vařit ovar, zašpejlovali jitrnice…vše se zdálo v pořádku. Ale už od začátku mi vadilo, že řezník do sebe klopí panák za panákem, a ještě si o ně říká.
Jak to vždy bývá, vykládaly se historky - většinou nepublikovatelné – no a když ovárek zavoněl kuchyní, pěkně jsme i pochutnali.
Řezník stále klopil.
Obrali jsme kosti, vybrali maso do jitrnic, řezník nasekal nadrobno, shrnul do vaničky na zamíchání, dodali jsme namočenou buchtu, všechno koření… řezník začal míchat, škytnul,a jak od rána klopil kořalky, vyzvracel se přímo do vaničky s masem na jitrnice. Málem jsem začala řvát!
Jitrnice v čudu… měla jsem takový vztek! Pán se styděl…rudý a fialový, omlouval se.
Dál vše probíhalo v pohodě, nevzal již ani kapku…
První otázka když jsme navštívili bavičku v nemocnici, zněla:“ Nesete mi jitrnici?“ Měla jsem co dělat, uklidnit vzdouvající se vlny v žaludku…