osm

Přečetla jsem si, že nějaká holka napsala člověku, kterej ji ignoroval, vzkaz na billboard. Nebo nevím, jestli to bylo přesně takhle, možná to bylo jinak. Ale líbila se mi ta idea. Hned mi přišlo, že všechny ty věci, který dělám, mají trošku větší, než nulovej smysl. I když je jasný, že to asi není pravda. Ale na chvilku jsem se tak cejtila. A i to se počítá. Některý maličkosti v životě jsou docela fajn. I když jako celek to pak stojí za kulový.

 

 

Jedna z těch fajn maličkostí je i pára. Naučila jsem se tam teď chodit pravidelně. Cejtím se tam trochu jak v jiným světě. Když zrovna není víkend a nepobíhá tam milion malejch harantů, co pořád potřebujou courat sem tam. Přes týden, hlavně k večeru, to tam bývá příjemný. Když si dáš hlavu mezi kolena a sedíš tam dostatečně dlouho, všechno se najednou vymaže. Sem tam se mi stává, že se celá místnost začne trochu houpat a točit, někdy je to až strašidelný, ale zároveň takový očistný a gumující. V tu chvíli totiž nedokážeš myslet skoro na nic jinýho. Nebo jen na jednu věc. Asi je jasný na jakou.

 

 

H. se mě pořád snaží spasit. Abych byla upřímná, většinu času mě to fakt štve. Připadám si jak jeho pacient. Hlavně od chvíle, kdy začal znovu sloužit na krizi.

 

 

Řekla jsem mu, že s takovou s ním opravdu nikdo nikdy nebude, každý holce bude po čase připadat, že chodí se svým terapeutem. Mně to tak připadá už teď a to ani nejsem jeho holka.

 

 

Myslím, že ho to urazilo.

 

 

Asi aby mi to oplatil, řekl, že jsem cvok. Já se ale neurazila, protože je to pravda a moc dobře to vím. I když i to moje byla pravda, jen s ní asi není tolik sžitej. Zdá se mi, že to, jak přijímáme věci, dost souvisí s tím, jak moc jsme schopní si je sami uvědomit a připustit si je.

 

 

Když mě někam vytáhne nebo někam jdu sama, což bývá málokdy, cítím se tam vždycky strašně nepříjemně. Mám takovej dojem, že mezi lidma mi strašně moc dochází, co všechno mi vlastně chybí. Skoro každý slovo mi připomene něco z toho předchozího života. Po čase je to vždycky pak už k nevydržení a nutí mě to vypařit se při první možné příležitosti. A když příležitost není, tak si nějakou vytvořím.

 

 

Taky jsem se naučila jednu docela šikovnou věc. Říkám tomu vypínání. Když jsem někde, kde to nezvládám, nebo když mě přepadne jeden z těch šílených záchvatů úzkosti, prostě přestanu vnímat. Vypnu se a pustím si v duchu ty dvě nahrávky. Jediný dvě, který mám. Poslouchala jsem je tolikrát, že jsem se je naučila zpaměti. Dokonce i s tou intonací, pauzama na vydýchání a na kašel. Přesně vím, v který minutě se co stane. Přehrávám si je tak dlouho, dokud se trochu neuklidním. Jsou to takový chvilky, kdy cejtím, že zase nejsem sama.

 

 

Jo a taky pořád čekám. Na to, až zazvoní ten blbej telefon. Dokonce ho pořád všude tahám s sebou a průběžně se přes den dívám. Vždycky, když mám chvilku. Kdyby to nebylo tak zoufalý, tak se sama sobě směju.

 

 

Hloupá holka.

 

 

Hloupá, hloupá holka.

 

 

To jediný se v čase nemění.