731- 104.4

P. by mě rád měl blízko. Už dlouho mi hází vábničku i sebe a já pořád nevím, jestli to přijmout. Nemám důvod P. nevěřit, známe se už nějakej ten pátek a na moje poměry vydržel víc, než kdokoli před ním i po něm.

Vždycky jsem doufala, že ho předběhneš.

Ale chápu to. Všechno to chápu.

Občas si na tebe vzpomenu. Hlavně ráno. Pořád se oblíkám málo, ne víc, než je nezbytně nutný. Mrznou mi malíčky. V trávě je jinovatka, u kotníků mlha a v nose štípe podzim. Tyhle rána jsou moje nejoblíbenější. Pořád plánuju, že se někdy o víkendu, až nikdo nebude doma, brzo ráno vyplížím z bytu a půjdu se projít. Dřív, než to bude pryč. Nebo budu pryč já.

Poslední dobou bývám unavená. Cítím se víc a víc nepříjemně. Špatně spím. Mám strach, že to nezvládnu. A hrozně bych tě chtěla. U sebe.

Místo toho ve škole kradu brožurky o vysokých školách, čtu básně velkých básníků a básně od P., protože ty po tobě mi nezbyly a v batohu s sebou tahám Bauera, kterýho čtu, kdybych se náhodou P. přece jenom rozhodla poslechnout. 

P. bude mít svoji první přednášku. A bojí se, že se po ní půlka lidí z předmětu odepíše a uteče. 

Tak jsem mu napsala, že mu držím palce. A že jsem na něj pyšná. Vnímám to jako svůj pokrok. 

Neříkám totiž spoustu věcí, který byl chtěla říct. 

A mrzí mě to. 

Mrzí mě to.