a dál
a dál
Anotace: https://www.youtube.com/watch?v=0Pm-fg_qQbs
Poslouchám Placebo a myslím na to, jak moc důležitý je, aby v člověku viděl někdo druhej to, co on sám vidět nedokáže. Aby za ním někdo stál, když si nevěří. Někdy, když se s některými lidmi dostaneme k jádru všeho trápení, je tam právě tohle. Pošramocená důvěra v sebe samotné. Důvěra, která třeba nikdy ani neexistovala, nebo byla ušlapaná v samotném prvopočátku. A nikdo další, kdo by ji byl schopen vzkřísit.
Jednou jsem viděla takový pěkný citát. Zněl nějak takhle:
„If you fall, I will be there.“
-Ground-
V tu chvíli mi to přišlo vtipný. Ale teď, když se nad tím zamyslím, občas není ani tahle jistota. Ta jistota, že když padnete, ta zem tam bude. Někdy a u někoho je tam jen vzduchoprázdno.
Měla jsem člověka, kterej ve mně viděl budoucnost. Tu, která pro mě byla tak mlhavá a vzdálená, že jsem ji tehdy vidět nedokázala. A on ji nejen viděl, ale mluvil o ní. Mluvil o ní skoro každej den, tak moc, že mě přesvědčil, že to tak bude. Že já budu. A že to dokážu.
Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc pro mě tohle znamenalo. Ta jedna jediná, ale naprosto zásadní podpora, kterou jsem měla. Ať už se pak stalo cokoli, bylo to to, co mě hnalo ve chvílích, kdy jsem pod sebou necítila zem, ale jen to vzduchoprázdno. Když jsem bojovala s tím, co mě zevnitř požíralo každej zoufalej den.
Nikdy jsem si to neuvědomila.
Až ve chvíli, kdy tohle všechno zmizelo. Kdy jsem dosáhla toho, co jsem vždycky chtěla. A najednou paradoxně ztratila to nejdůležitější, na čem mi kdy v životě záleželo.
A zjistila, že se nemám komu pochlubit, když něco dokážu. Že to číslo, který vytočím, jako první, neexistuje. A že není žádný další.
Že nemám z ničeho radost. Protože proč, když není nikdo, s kým byste ji mohli sdílet.
A že když mi dojdou síly, prostě se nechám pohltit.
Nebojuju.
Protože proč.
Komentáře (11)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
Možná to nebude moc souviset, ale... tak nějak už dlouho mám pocit, že je potřeba to napsat, tak se Tě mé řádky snad nedotknou.
Ten citát, cos napsala, mi připomněl našeho zesnulého mistra Karate-Do, který z hezké řádky utřinosů dokázal vykřesat lidi. Pokaždé, když jsme padli, nám říkal, že teprve teď začíná cvičení, že všechno je v hlavě. Předával nám, co věděl a uměl... a leckdy jsme s tím tehdy neuměli tak docela naložit. Věděl o nás hodně, my o něm skoro nic - z jeho osobního života. Nikdy si nestěžoval. Zemřel sám, nikoho neměl a my se to dozvěděli v podstatě náhodou.
Říkal - nervěte se na potkání, ale když už nemáte kam couvnout, rvěte se jako lvi. A je jedno s čím.
Je mi ctí zůstat navždy pouhým žákem.
27.03.2018 22:30:40 | paulmatthiole
To s tím "Nervěte se na potkání.." se mi dost líbí, možná si to někdy půjčím a ve vhodnou chvíli použiju. Jinak též mám takové různé mistry v úctě, přestože jsem nikdy žádné bojové umění nedělala, ani k takovým filosofiím celkově netíhla. Ale myslím, že za ten život toho člověk posbírá docela dost a když se k tomu přičte ještě to, co si předávají přes různé generace, tak je to sem tam dost výtěžný. Dík za fajn zajímavej komentář :)
29.03.2018 22:39:16 | odnikud
tohle, půvabná smuténko byl, taky citát odnĚkud: : " když seocitneš na dně prázdnoty, uslyšíš odnĚkud slabé klepání"****:-D :-D*
27.03.2018 20:45:19 | Frr
Drahá... niekedy mám tiež pocit, že ground má funkciu fake... ale potom príde chvíľa (asi tak raz za päť rokov) keď všetko nachvíľu funguje perfektne a ...
27.03.2018 20:34:41 | maryshka008
Přemejšlel jsem, jak to správně pojmenovat a napadl mě termín - Paralelní pád. Vysvětlím, co tím míním: Víš, mně v životě párkrát celkem pomohlo pouhé vědomí, že podobným způsobem, trasou i směrem už padal někdo přede mnou. Že nejsem první, poslední, jedinej, nebo spíš sám, ano sám to je to správné slovo, ta podstata, to nejtěžší závaží, kterýho se člověk potřebuje zbavit, aby to vůbec mohl zpomalit a pak to jednou, někde, nějak, sám (v sobě) vybrat.
Je fajn, že nemlčíš, že se za letu hlásíš, byť jen písemně. Ten správnej „paralelní předpadač“ totiž pozná, že by měl něco udělat a udělá to, to jediné co může. Ne, nebude tě chytat, ani jinak zachraňovat. Možná tě bude jen poslouchat, ale hlavně bude sám mluvit, nebo psát. Povypráví ti o tom, jakej byl ten jeho způsob, trasa i směr a ty právě díky tomu pochopíš, že on či ona - taky. Možná v něčem drobném jinak, ale ve své podstatě úplně stejně. A to je celá ta věc.
Já si to uvědomil, když má žena potratila naše první dítě. Když jsem nerozuměl lidem kolem mě a byl jsem si jistej, že ani nikdo z nich nerozumí mně, protože prostě nemůže, protože to „sám“ neprožívá. Nechtěl jsem slyšet, že „takhle to bylo lepší, než aby“ a podobné kecy. Nezajímalo mě to. Až když to bylo daleko za mnou, až když jsem se jakoby ohlédl, jsem si uvědomil, že to byl právě paralelní pád -to vědomí a přítomnost člověka, který promluvil o tom, že on/ona taky - co mi tehdy hodně pomohlo.
27.03.2018 11:42:51 | Luky-33
Díky, Luky, za sdílení zkušenosti. Ono, to co tu popisuješ, jako ten paralelní pád, se poměrně často využívá, je to jedna z metod, používaných třeba na různých podpůrných skupinách a pro některé lidi to skutečně velice dobře funguje. Pro některé zas ne, protože jim to startuje zas nějaké negativní prožitky a reakce. Každý jsme holt unikát a jak vždycky říkám, co platí na jednoho, může druhému uškodit. Já to mám v tomhle trochu jinak, díky mému zaměstnání. Tím, že jsem v každodenním kontaktu s neštěstím, s životem, který se vymyká nějakým běžným vzorcům, jsem určitým způsobem otupělá, ať to zní jakkoli. Zažila jsem situace, které byly tak děsivé a šokující, že by pro většinu lidí byly třeba nakopnutím do života nebo právě tím paralelním pádem, kdy by to mohli brát jako nějaké to spoluutrpení. Ale my to prostě berem už jinak. Je to i takovej obrannej mechanismus. A na druhou stranu je pak pro mě obtížný být v kontaktu s tím, co vlastně prožívám já. Člověk má tendenci to upozaďovat, protože řeší v podstatě permanentně problémy někoho jinýho. A pak se mu už logicky nechce vrtat se sám v sobě. K tomu je to psaní docela dobrý, že jsem pak s tím asi trochu víc v kontaktu. Ale proto bych to samozřejmě nemusela zveřejňovat. K tomu mám takovou jednu osobní motivaci, která je naprosto ulítla a absurdní. A nijak nesouvisí s nikým tady. Když na to jen pomyslím, tak mi to přijde směšný. Ale člověk nikdy neví. No, snad jsem na ten dlouhý komentář odpověděla adekvátně dlouhou reakcí, když už sis dal tu práci, ty podvečerní odpovědi mi moc nejdou, buďto jsem moc unavená nebo trochu pod vlivem, takže se omlouvám, pokud to nedává smysl. Každopádně ještě jednou díky a přeju ať se už jen daří.
27.03.2018 21:40:10 | odnikud
Ten tvůj text mne zaujal právě tím, jak jsi v tom zůstala sama, je tímhle pocitem doslova „prolezlej“ skrz na skrz. (Míněno v dobrém slova smyslu) Proto mě napadl ten termín paralelní pád a jeho možný účinek na tebe. Celá ta následná (uznávám, že na komentář dost rozmáchlá) úvaha, je pouhou mou snahou o jeho vysvětlení. Někdy to zkrátka zestručnit neumím a tohle je přesně ten případ. :-)
Nenapadlo mě to vnímat jako nějakou terapii, i když z tvého úhlu pohledu to vlastně terapie je. Já to bral jako normální projev toho, že člověk je sociální tvor a že jediné bez čeho se v některých situacích neobejde, jsou blízcí lidé. A teď vážně nemyslím blízkost příbuzenskou, protože ta v tom mém konkrétním případě nefungovala naprosto nijak. Míním blízkost, která vzniká důsledkem podobného osudu, je to asi dost automatická věc, která běží na pozadí vědomí. Že zkrátka není projevem slabosti, když člověk přizná, že něco sám nezvládá. Já mám totiž pocit, že dnešní doba nás vede k tomu, neustále dokazovat sobě i okolí, že všechno zvládáme, umíme i přepereme úplně sami. Jenže to tak není a schopnost požádat o pomoc, je stejně důležitá, jako příležitost pomáhat. Nedostává se nám obojího a to je špatně.
Přiznávám, že v samotném závěru tvého komentáře (někde od té osobní motivace) jsem jaksi ztratil nit. :-) Ale myslím, že to ničemu nevadí, člověk nemusí rozumět všemu.
28.03.2018 15:19:42 | Luky-33
Ty ji máš s kým sdílet...jsme snad vzduch nebo co!
Neštvi mě a nech to Placebo zafungovat, víš dobře jak to skvěle zabírá ;)
25.03.2018 16:38:50 | Malá mořská víla
Život nám připravuje různé momenty. Nedá se ale dělat nic jiného, než jít dál. I s tou bolestí v srdci, ohnutí pod tíhou smutku. Stále ale může být hůř. nechci popisovat jak. Mám zato, že někde jsou stále lidé, kteří nás potřebují. Stačí je najít. Možná chodíme kolem nich a nevšímáme si jich. Někdy stačí jen jeden pohled, a v člověku se něco hne. Jedno slůvko, co zažehne někde malinkou jiskřičku. A pro ten moment stojí za to žít. Přeji Ti, abys to poznala co nejdříve.
25.03.2018 14:41:26 | Anděl
Ráda čtu Tvoje texty. Je v nich všechno. Já měla včera taky den, který ani neměl být...
24.03.2018 19:25:39 | Philogyny1