hovor I

Po dlouhý době jsme se viděli. Dívali jsme se na sebe přes stůl, dva talíře s oběděm, a bílé vlny kolem nás proplouvaly a pohlcovaly všechen okolní zvuk.

 

Chvilku jsem měla strašnou chuť vyprávět mu o všem. O celém to čase, co jsem strávila, o tom, o čem nemůžu vyprávět nikomu jinýmu, protože on je jedinej, komu jsem to kdy řekla. Část celého příběhu.

 

Ale nešlo to. Už to nebylo jako dřív.

 

Díval se na mě očima zvířete zahnaného do úzkých. Očima smutku a beznaděje.

 

Zase jsem v žaludku na chvíli pocítila tu známou tíhu. Tíhu viny. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, že za to snad můžu já. Že tak působím. Přenáším neštěstí. Bolest. Smrt.

 

Měla jsem strašnou chuť dotknout se. Být obejmuta. Tak pevně, jak to jen jde. Tak pevně, jak to uměl jen on. Tak aby v tom nebyla ani kapka erotiky. Jen bezpečí. Pocit, že mi ještě někdo zbyl.

 

Netoužím po intimitě. Ani slovech. Jen po úkrytu, místu, kde si odpočinu a nasbírám síly na další...co? Čekání. Naději. Nevím.

 

H. už tu pro mě není. Nepustí mě k sobě. A je nedokážu pustit jeho. Vím, co by chtěl a to mu nedokážu dát.

 

Nedokážu už to dát nikomu.

 

Jsem tak moc ztracená v tom prázdném světě. A když zmizelo i poslední útočiště, o kterém jsem tajně doufala, že tu bude tak nějak vždycky, nevím, kam dál.

 

Sedíš mi na hrudi, cítím tě při každém úderu srdce, při každém nádechu.

 

Nevěřila bych, že jde být tak dlouho nešťastný. Permanentně nešťastný. Každou vteřinu, minutu, každý den.

 

Nikdy na to tak úplně nezapomenu. Při práci, večer v posteli, ani když na chvíli usnu.

 

Nerozumím proč. A jak. Jak jsi-

 

Nevím, jestli jsem špatný člověk. Ale možná jsem prostě jen taková, jaká jsem musela být.

 

Možná, že si ty nejhorší činy žádají největší lítost. A odpuštění.

 

Odpuštění.