266

Každý z nás tu má svůj příběh. Líbí se mi, že trošku začínám pronikat do těch ostatních. Scházíme se častěji, než dřív. Na kávu, u oběda. A rozebíráme i něco jiného, než to, čím se zabýváme celý den.

Dostala jsem malý dáreček. Nečekala jsem nic. Vlastně jsem si přála jednu jedinou věc. Stačila by na všechny svátky a narozeniny dopředu. Ale člověk nemůže mít vždycky to, co chce. Někdo dokonce nikdy. Ale občas se stanou i nečekané věci. Malé, které potěší. Jen mě pak pokaždý mrzí, že nedokážu nabídnout nic na oplátku. Dokážu to vycítit. Ale nevím, co pak dál. Ani jestli bych vůbec chtěla.

Bylo mi to líto. Hodně. Ale zase jsem si to zamkla uvnitř a zkoncentrovala se na jiné věci. Pluju po povrchu a snažím se moc nepotápět.

Ale bylo mi to líto. A pořád je.

Život běží jako film a dokud nedokážete být sami se sebou v tichu, ubíhá vám pod rukama. Pamatuju si na pár vět, které mi utkvěly v hlavě víc, než jiné. Tohle nevykoupí žádná kariéra, žádné postavení. Tohle je prostě nejvíc.

Prostě nejvíc.

Môžem vás objať?

Můžu

          tě obejmout?