hzp 1

Pořád se sama sebe ptám proč. Nejde s tím přestat. Není den, abych na to nemyslela. Ani jeden jedinej.

 

Mám už jen to psaní. Občas se někdo zeptá. Jak se mám, co je novýho, co dělám. Nasadím pak ten zdvořilej úsměv, kterej tak nesnáším, a řeknu, že fajn. Že jsem si tu zvykla a v práci je to dobrý.

 

Vím, že strašně moc piju a vím, že už to je problém. Každej den mi všichni okolo nastavujou zrcadlo. Ale je mi to tak nějak jedno. Jsou dny, kdy si přeju se druhej den ráno už neprobudit a služby mám radši, než kdokoli jinej. Protože mám zaměstnání na celou noc. A musím přemýšlet nad jinýma věcma, než nad tím, co mě trýzní.

 

Mám už jen to psaní, víno, ze kterýho mi už ani není zle a nekonečnej stereotyp, co mě ubíjí víc, než si chci přiznat. Pravda je, že v životě skutečně nemám vůbec nic, za co by se dalo chytit. Práce. Ta je, mám ji ráda, investuju do ní maximum energie. Ale jak jsi kdysi řekl, tohle nevyváží žádná kariéra, žádný postavení, nic. Ani mně to nestačí. Je to zoufale málo. Zoufale málo na to, aby se na tom dalo udržet.

 

Přes den to ještě jde, nejhorší jsou odpoledne, večery a noci, kdy jsem doma. Zvykla jsem si na ten pocit zoufalství, tak moc, že si dokonce neumím představit, že by to ještě kdy mohlo být jiný. Podnikla jsem spoustu pokusu, více či méně úspěšných. Ale všechny nakonec ztroskotaly na jedný věci. Že miluju tebe. Že porovnávám. Že to prostě nejde. A nikdo kolem to nedokáže pochopit.

 

Někdy si říkám, jestli to, co cítím, je skutečně láska. Nebo nějakej nepoznanej cit, kterej nikdo jinej nezažívá. Neustále mi někdo radí, ať se od toho oprostím, ať to prostě nechám být. Ale to nejde, nejde to, ať se snažím sebevíc. Strašně bych si přála, aby to bylo tak jednoduchý, jak všichni říkají. Není. Trápí mě to každej den, neustále mi k tobě zabíhají myšlenky, ať jsem, kde jsem, ať dělám, co dělám.

 

Asi už to není normální. Ne, určitě to není normální. A nevím vůbec, co bude dál. Mám chuť udělat nějakou strašnou šílenost. Ale ne takovou jako minule, kdy jsem skončila tak, že jsem nemohla ani jít a prosila jsem všechny okolo, ať mě nechají být. Mám strašnou chuť udělat to tentokrát sama, tak, aby mě nikdo nikde neviděl, s nikým jsem nemusela mluvit. Být opravdu sama.

 

Často si s tebou povídám, v noci. Nejen tím psaním. I skutečně. A představuju si, že to posloucháš. Na druhý straně. Že to slyšíš a někdy se třeba i usměješ, nebo se ti zasteskne. Tak jako mně pořád.

 

Mám už jen tohle. A psaní.

 

A nic víc.

 

Nic víc.