otevřený dopis

Dala bych celý svůj život za to, kdybych tě mohla slyšet. Jsou neštěstí, plíživá a nesdílená. Neštěstí, co vyčkávají. Pozorují z temného koutku. A jednoho dne tě srazí k zemi.

 

Bolí mě, když se mluví o tématech, které se tě týkají. Mám teď jednoho, ve spoustě věcí se ti podobá, i tím stavem, do kterého se dostal. Je pro mě strašně těžké udržet si odstup. Otevírá to všechny staré rány. To ticho a hádky mezi námi. Moje malé osobní selhání. I všechno, co jsem musela vydržet. Co jsi musel vydržet ty.

 

Je neštěstí, co se plíží mezi slovy. Přeješ si ho sdílet, ale nejde to. Tak mlčíš, srkáš své víno a pozoruješ toho na druhé straně. Je mi hutno, jako by na mě padal celý svět. Celá existence s její nepřekonatelnou tíhou. Bolí mě, když se přemáhám a snažím se sama sebe přesvědčit, že tentokrát by to třeba mohlo vyjít.

 

Nemohlo.

 

Chybí mi spřízněná duše. Ta opravdová, jakou jsi byl ty. Nikdo už pak nikdy nebyl stejnej. A vím, že nebude. Chybí mi ten zvláštní způsob myšlení, to pochopení pro všechno, co jiní nepochopili. Chybí mi nadšení z maličkostí, inteligence a rozhled, jaký jsem už u nikoho pak nenašla.

Rozdávám se, každý den. Někdy nás vysávají až do morku kostí. Sedíme pak na gauči u nás na pokoji a mluvíme. Mluvíme o tom, co jsme slyšeli. Co se děje, co nás naštvalo. Občas je ticho, to když už je to tak náročný, že nechceme vymýšlet další slova. Sem tam, nad kávou, zabrousíme i do osobních témat, ale nikdy ne na moc dlouho. Taky proto, že se střídají. J. už je od pondělka jinde. Dneska mi volal a bylo to jako vrátit se domů. Ráda jsem slyšela jeho hlas. Klidný, měkký, terapeutický.

 

Kdybych tam nebyla, pomalu už ani nevím, jaký je den. Slunce zapadá, vychází a znovu zapadá. Špatně spím a pokaždé, když ráno vstávám, první moje myšlenka patří tobě. A té malé naději, co si bláznivě chovám, ani nevím proč.

 

Jsem sama. Protože chci. Protože nezvládám. Protože srovnávám a nikdo není dost. Protože trpím. Vedle kohokoli.

 

Chybí mi spřízněná duše.

 

Chybíš mi.

 

Ty.

 

Jen ty.