Výlevy budoucí matky 2

Výlevy budoucí matky

2. 37. Týden

 

Tak se mi ten čas do porodu zase trochu zmenšil. Už jen tři týdny.

Za těch uplynulých 36 týdnů mého jiného stavu se toho tolik změnilo.

Například:

1) Stal se ze mě hroch. Za celý den střídám (hlavně v tomhle parném počasí) jen ležení ve vodě a na suchu a prokládám to chůzí k lednici podobně jako hroši v ZOO( až na tu lednici, pochopitelně)

2) Přes břicho si nevidím na nohy, takže jsem ráda, že je teplo a můžu nosit    pouze boty, které nemají tkaničky, protože se k nim prostě neohnu.

3) Přes břicho si nedokážu dokonale oholit nohy (takže tady nejsem moc ráda, že je teplo). Zvládnu to od stehen do půlky lýtek, pak už se u toho musím kroutit jak had, abych si jakš takš oholila nohy až ke kotníkům. S tím souvisí i holení intimních partií. Tam si prostě nevidím vůbec, takže mám tři možnosti- nechat zarůst a po porodu to vzít křoviňákem (ZAVRHUJE SE!!), poprosit partnera (zavrhuje se), udělat to naslepo a modlit se, že si neuříznu vlastní frndu. To mi připomíná tu trapnou reklamu Jak moc dobře znáte svou vaginu? . Na holení poslepu ji musíte znát dost dobře.

4) Nedokážu se ohnout a udělat si sama doma pedikůru. V tom je trochu výhoda, že když poprosím partnera, jestli mi zarovná nehty, odstraní hrubší kůži na patách a jako vrchol ještě nalakuje nehty, tak raději sáhne do peněženky a ochotně mi zaplatí profi pedikůru. :-)

5) Má polovina blicího těhotenství se přesunula do poloviny, kdy mám spíše hlad. Jenže nikdy nedokážu sníst všechno, co si nandám nebo dostanu v restauraci, protože se to do mě nakonec nevejde anebo mám strach, že bych to vyzvracela (miminko kope totiž úplně do všeho a plný žaludek nebo močový měchýř je nejlepší hračka). Přítel trochu remcá, že za to dojídání mého jídla je čím dál tím tlustější (není) a že si mám dávat dětské porce.

...

 

Pokoj pro mrňouska

Je dost věcí, které je třeba při přípravě na příchod prcka do rodiny vyřešit. Například dětský pokoj jsem dělala zhruba týden. Před tím jsem ale dva měsíce připomínala partnerovi, že je třeba vymalovat. Místnost, která bude pokojem pro mimino, byla dříve dětským pokojem jeho dvou dětí. Zdi byly vymalované na pistáciovou zelenou a fialovou a v tom byly vždy opačnou barvou obtisklé dětské dlaně. Takže jsme ho přetřeli na bílo. Prý máme super krycí bílou barvu, která to zakryje a nemusí se zeď škrábat. Super bílá barva to zakryla až po dvou dnech a třetí vrstvě barvě. Vymyslela jsem si, že na tu nyní zářivě bílou zeď namaluju růžové a modré obláčky. Jestli si takovou kravinu vymyslím ještě někdy jindy, tak se nechám přetáhnout železnou tyčí přes hlavu a utrhat si prsty, abych to neměla jak malovat. Barva byla více na mně než na zdi, funěla jsem u toho jak parní lokomotiva, potila se jako kráva( venku teploty kolem 30ti) a neustále se nohama lepila na igelit zakrývající podlahu. Po dvou dnech jsem měla sice hotovo (na třech zdech je namalováno přes padesát růžových a modrých obláčků různých velikostí), ale další den jsem uklízela. Ten igelit zakrývající podlahu nějak nepomohl a barva se objevila i pod ním a to bylo uprostřed igelitu, který byl bez díry. Nepochopím.

Teď už mám dětský pokojíček téměř připravený. Chybí jen přebalovací pult, který je opřený v obýváku o zeď a čeká, až ho někdo vynese do patra a složí.

 

Honba na kočárek

Kočár jsem měla podle obrázků, recenzí a ceny vybraný už od zimy. Trojkombinace za 7000 korun, báječný. Minulý týden jsme se na něj jeli podívat do hodinu vzdálené Přelouče, protože nikde jinde nebyl vystavený. Ona velká prodejna kočárků, jak to na internetu působilo, byla trochu větší garáž v rodinném domě, jehož majitelé si udělali byznys z dovážení levných kočárků z Polska. Kočár, který jsem měla v oku již od zimy jsem si ani nevyzkoušela, protože už na první pohled na mě křičel: „Jsem kšunt z Polska a má mě každý druhý pobírač sociálních dávek na severu Čech! A brzy se ti rozpadnu!“

Omrkli jsme tedy i jiné kočárky a jeden byl takový pěkný ucházející, šedo bronzová barva, ale přímo před námi si ho odvezli jiní lidé (s termínem porodu až v říjnu), takže zatím co majitelka prodejny jim ho balila, my si ho ještě rychle prohlíželi a opisovali si jeho název.  Nakonec jsme si tam jiného favorita přeci jen našli. I když s vystavenou barvou šedo-bílo-oranžovou jsme moc nadšení nebyli. Paní majitelka nás ale ujistila, že kočár mají i v jiné barvě a to v modré, tmavě zelené a světle zelené. Ale my budeme mít holku a raději bych nějakou nuetrální barvu. Byla jsem tedy nakloněna k té oranžové, ale příteli se to pořád nějak nezdálo, tak jsme slíbili, že si to necháme určitě projít hlavou a ozveme se, kterou barvu chceme. Cestou zpět jsme se na doporučení stavěli v dětském obchodě v Kolíně. Naběhli jsme tam za pět minut zavíračka, takže prodavačka byla sice ochotná, ale bylo na ní vidět, že je jednou nohou na odchodu. Nezdrželi jsme jí dlouho, protože jsme narazili na poklad. Krásný, pevný, robustní kočár za rozumnou cenu. Lehký na ovládání, zatočila jsem s ním jednou rukou, lehoučce jsme s ním sjela i najela na podstavec, kde byl vystaven. Byl to TOP kočár, který nám teď čeká na tu naši holku v obýváku. Od úterý, kdy jsme si kočár přivezli, se u nás s návštěvami dveře netrhnou. Každý tu jezdí s kočárem po obýváku a pěje na něj ódy. Dokonce i přítelova dcera z prvního manželství, která stihla mít dítě dříve než já a která za patnáct měsíců života své dcery stihla vystřídat sedm kočárů, nám ho pochválila a řekla, že by stejnou značku chtěla i pro své druhé dítě. Mám z toho radost.

 

Dětské a mutter oblečky

Nejen já, ale hodně i příbuzní nakupují oblečky na mimino. Zjistila jsem, že je třeba u toho opravdu přemýšlet. Naše holka se má narodit v červenci, což znamená pařák. Pořídila jsem si pár základních kousků ve velikosti 56 a pár ve velikosti 50. Když dorazila moje mamka, trochu (trochu víc) tuhle sbírku rozšířila. Naštěstí ví, že nesnáším růžovou barvu, takže to moc barevně nepřeháněla a držela se stejných velikostí pro novorozence jako já. To partnerova mamka přišla se šatičkama, které jsou a) sytě růžové  b) lemované madeirskou krajkou   c)rozepínání na patentky je na zádech   d) jsou ve velikosti, která je vhodná na tři až šest měsíců.  Takže se má budoucí tchýně bude rozčilovat, že to naše holka vůbec nenosí, resp. že ji to neoblíkám. Jenže když se narodí v červenci, tak doba, kdy do žůžových šatů s krajkou doroste, bude možná někdy kolem listopadu a v listopadu šaty nenosím ani já, natož mimina.

 A když se teda blíží doba, kdy se začne mimi klubat ven, tak jsem se rozhodla všechny ty oblečky vyprat. Říkala jsem si, že toho mám tak málo, že se ta pračka ani nespustí, ale málem jsem ji nedovřela. Za necelé dvě hodiny bylo vypráno a já dotáhla ten těžký koš ven a začala jsem tu parodii na oblečení věšet. Kolíčky byly větší než ponožtičky, u bodýček jsem nevěděla, zda věšet za vršek nebo raději za spodek a látkové plenky zabraly skoro celý drát na sušáku. Po dvou hodinách jsem měla úpal, spálená ramena, nedostatek kolíčku a přecpané dva drátěné sušáky. Zaparkovala jsem se do vlažné sprchy, namazala si spálená ramena, na hlavu jsem si nasadila klobouk a šla jsem to prádlo zase sundat, neboť venku byl takový pařák, že když jsem pověsila poslední mini hadřík, tak ten první už byl suchý. Další den jsem se pustila do žehlení. Myslela jsem, že vykvetu. Všude nějaké volánky, kraječky, šňůrečky a nebo potisky, které žehličkou přejet nejdou. Od devíti do dvanácti jsem měla o zábavu postaráno a po té jsem se opět zaparkovala do vlažné sprchy. Žehlit v tomhle horku je za trest.

Co se týče oblečení na hrocha, tedy na mě, tak moje skříň tak nějak zeje prázdnotou. Jsem odkázána na troje šaty, dvě trička a jedny kraťasy. V těch si ale připadám, jako bych se nacpala do legín na cvičení, které ukazují v televizi. Nějaká hubená manekýna si vezme na sebe elasťáky, vytáhne si je až pod prsa a za chvíli ukáže, jak má zpocené břicho a tedy všechen tuk vypotila. Já si přijdu v mých těhotenských džínových kraťasech podobně. Při zkoušení v obchodě byly super pohodlné, měkká džínovina do boků a přes břicho pak úpletový pás s gumičkou na kraji až pod prsy. Tak jsem si je oblékla, když jsme šli na výlet na prohlídku hradu. Kraťasy s úpletem na břicho a přes to ještě tričko. Nejen, že to vypadá divně, ale v těchto vedrech je v tom opravdu hic a po břiše mi stékají čůrky potu. Nevzhledné, nepraktické a nechutné. Takže mé krátké výlety z domu jistí troje šaty. Je to žalostně málo (alespoň pro mě), ale teď na sklonku hrošího období mě na nákupy nikdo nedostane. Ono co se nabídky těhu oblečení týče, je to bída. Například řetězec HM nabízí sedmery těhotenské šaty, z toho jen jedny jsou pod hranici 500 korun a ty vypadají trochu jako noční košile. A nikdy není na hroší oblečení sleva. I když poutače ve výlohách hlásí 50 % sleva na vše, tak mutter oblečení je výjimka.

 

Příprava na porod

Už když slyším slovo porod, začíná mi z toho být nějak úzko. Do teď jsem si z toho stále nic nedělala, ale čím víc se to blíží, tím je to horší. Hypnoporod, porod v sedě,v leže, v kleče, na balónu, do vody, na porodnické stoličce, masáže hráze a cvičení s aniballem, sepsání porodního plánu, předporodní schůzky, registrace k porodu atd atd atd. Je toho tolik, co se těhotným hustí do hlavy. Například registrace k porodu, to je jak objednat se u zubaře půl roku předem. Když bych chtěla rodit v Praze, musím se přesně ve čtrnáctém týdnu zaregistrovat k porodu. Takže člověk sotva zjistí, že je v tom, už aby si zabookoval místo v porodnici v Praze. Už se vidím, jak jedu do Prahy rodit, kontrakce po pěti minutách a zasekneme se v koloně na naší vyhlášené D1. Pak bude mít naše holka napsáno v rodném listu Místo narození: 34 km D1. Takže Praha zavržena.

Pozice při porodu je mi úplně šumák, hlavně ať je to rychle. Porodní plán jsem si žádný nesepsala a ani to dělat nebudu. Stejně bych tam napsala asi jen RYCHLE S NÍ VEN. Prostě až to přijde, tak to přijde. Jak se dovnitř dostala, tak stejnou cestou bude muset i ven. Sice se teď poměr rozměrů obrátil, dovnitř šla maličká spermijka pro ní velkým otvorem, ven vyleze meloun klíčovou dírkou. 

Nedávno jsem narazila na facebooku na Marketsplace, že někdo prodá Aniball. Říkala jsem si, proč prodává použitou erotickou pomůcku přes facebook a ze zvědavosti jsem si vygooglila o co jde. Jde o míček, který si těhotná zavede do vaginy, nafoukne ji na průměr 30 centimetrů a pak se jí pokouší vytlačit ven. Už jen ta představa mi nahání husí kůži. Brr, rychle od toho pryč.

Tento týden jsem si pro jistotu sbalila i tašku s potřebnými věcmi do porodnice. Podle seznamu věcí, které jsem u svého gyndoktora dostala, si musím vzít úplně všechno. Jasně, chápu, že si musím vzít noční košili, ručník, hygienické potřeby a toaletní papír. Ale musím s sebou mít balík poporodních vložek, spoďáry na jedno použití, čaj na kojení, pro mimino plíny, ubrousky, mast na prdku, látkové pleny. To je jako by člověk přijatý do nemocnice k vyndání žlučníku nebo slepého střeva dostal instrukce, aby si přinesl vlastní jehlu, nit, krycí polštářky na ránu, náplast a pro jistotu i drén a sběrný sáček kam poteče odpad z toho drénu. Přijde mi to tak trochu nefér. Například v seznamu do německých porodnic je kromě oblečení a hygienických pomůcek napsáno pár vlastních oblíbených jednorázových plen pro mimino- tamější porodnice dávají deset plen na den. Dále mají v seznamu napsané relaxační pomůcky po porodu (aromaterapie na uklidnění, oblíbená hudba, kniha), sladkosti na dočerpání sil po porodu, svačina pro partnera, který bude u porodu a ponožky pro miminko. Takže žádné jednorázové spoďáry, vložky a pomůcky na ošetřování miminka.  Holt, jaký jsme si to tu udělali, takové to máme.

 

Tím končím svůj brzy končící 37. týden a druhý díl Výlevů nastávající matky a jdu vyplenit tchýni záhon s malinami.