HpM

Někdy mi přijde, že se svět propadá sám do sebe. Když zavřu oči, přeju si zůstat v té tmě a už je nikdy nemuset otevřít.

Je to pět let, kdy tak nějak tápu. Vlastně asi víc než pět let. Čas kolem mě ubíhá jako ve zrychleném záběru. Než se vůbec stihnu nadechnout, všechno okolo je jinak. Jen já zůstávám.

Asi mi prostě chybí taková ta spřízněná duše. Ta, co je jen jednou za život.

Potkávám spoustu lidí a pořád v nich hledám to něco. To, o čem vůbec nevím, co by to vlastně mělo být.

A vždycky, když mám pocit, že jsem to našla a dám tomu sto procent, najednou se to všechno hroutí jako domeček z karet.

Po večerech si plavu ve svojí temnotě a vlastně nechci vidět nikoho a nic. Neřekla bych, že je mi tam dobře, ale je to jednodušší.

Vnímat svět otevřenýma očima je ten nejtěžší úkol, co v životě máme. Jako malí si zakrýváme obličej rukama a myslíme si, že nás nikdo nevidí. Jako dospělí už to udělat nemůžeme. Rozum je ten nejhorší nepřítel.

Chtěla bych spoustě lidí říct spoustu věcí. Nebo bych to možná všechno chtěla říct jen jednomu člověku. Ale tak nějak nemám sílu. A vlastně ani možnost.

A tak svádím jen boje ve své hlavě. Každý den. Troufla bych si možná říct i každou hodinu.

Snažím se držet si smutek dál od těla, uzavřít ho někde, odkud bude moct ven jen občas. Ale nedaří se to.

S každým dalším zklamáním, s každým dalším opuštěním, vylézá víc a víc na povrch. A dává mi čím dál tím větší úsilí, aby to nebylo poznat.

V jádru jsem pořád ta malá ztracená holka, co netouží po ničem jiném, než aby se u někoho mohla konečně schovat. Najít to útočiště, které nikdy neměla.

Najít ho jednou za život v něčem jiném než v psaní.

Je to všechno někdy tak těžké, ta tíha vzpomínek a minulosti, že mě to zaplavuje jako vlna v aquaparku, když jsem byla malá. Dostala se mi všude do pusy, do krku a já na chvíli zmizela pod hladinou a nemohla dýchat. Přesně tenhle pocit mívám.

A někdy si přeju, abych se už nemusela nadechnout. A zůstala v té tmě. Kde není vlastně vůbec nic.

Ani já.