Vrátil jsem se domů. Vždyť kam bych šel?

„Tati, můžu, můžu?"
Holčička přiběhne k otci, v rukou drží malou lahev sladkého dětského pitíčka.
„A co za to?" Muž si k dceři klekne a nastaví tvář. Polibek narazí na bariéru strniště a holčička potěšeně hází svůj nákup do košíku. Kolem srdce se mi obtočí had a stiskne ho. Bolí to. Sevřu držadlo, potřebuju se o něco opřít. Až po pár vteřinách se vydám dál. Lovkyně pitíček s tatínkem už je pryč. Kolečka tahacího nákupního vozíku tiše vržou. Normálně ráda pozoruju ostatní nakupující, je to ostatně jedna z mála sociálních interakcí, co mám. Ráda třeba vzpomínám na jeden pár, muže a ženu ve středních letech. Potkala jsem je u sušenek. Pán hledal očividně konkrétní druh.
„Ta je hořká, to ti nevadí?" upozorní ho žena.
„Hořká? Tak to nechci," pán znechuceně upustí sušenku v hořké čokoládě.
„Slečna se nám směje!" vynadá mu, když si všimne, že se dívám jejich směrem a křením se. Usmívá se taky. Naštěstí. Dá jasně najevo, že odmítá usínat znemožněná, a manžela odtáhne.
Odpípám u samoobslužné pokladny nákup, přiložím kartu.
A večer mi to dojde. Mě nemá kdo odtahovat od regálů. Nemá si ke mě kdo klekat.

Vybaví se mi jeden sen. Vykoukávám v něm z dětského pokoje. Stojí hned za dveřmi, připravený na příchod i odcházení.
„Co tu děláš?"
„Vrátil jsem se domů. Vždyť kam bych šel?"
Když se probudím, v nose cítím vůni kůže jeho starého kabátu.
A bolí to.
Bolí to.