Ty pláčeš?

Ležím na posteli a dívám se ti do očí, usmívají se, stejně jako tvé rty. Občas mě pohladíš po ruce, mluvíme spolu už několik hodin, známe se spousty let a já mám pocit, že za ty roky jsme si neřekli tolik, co za posledních pár hodin.

Usměju se tomu, protože vím, že jsme každou vteřinu prožili.

Rozhlížím se po bytě ve strašidelném domě, který mi každou návštěvou straší čím dál, tím méně. Zamilovala jsem si tuhle samotu, tenhle dům se širokými parapety na kterých se můžeš uvelebit a dívat se ven, když otevřeš okno, slyšíš potok, co za domem proudí a zpívá. Dívám se na tebe na fotografii, co máš na tom parapetu, fotila jsem ji někdy před dvanácti lety u rybníků, kde jsme učili moji psí slečnu nosit aport z vody. Zažili jsme tam tolik srandy, blbli jsme v tomhle místě tak, jak to přátelé umí. V hlavě mi proudí tolik vzpomínek, asi se usmívám.

Popíjíš červené víno, já zavírám oči a promítám si těch dvanáct let o který jsme stihli zestárnout.

Hlavou mi letí smích, zakládání organizace, pracovní schůzky, naše kolegyně, povídání o práci, přednášky, školení, povídání o čemkoli, bláznění se psy. Uvědomuji si, že ani chvilku za těch dvanáct let, kdy vznikla tahle fotka, jsem tě nikdy ani na okamžik nepřestala mít ráda jako člověka. A že někdy jsme si pracovně hodně usměrňovali pojmy s dojmy.

Otvírám oči, díváš se na mě a usměješ se.

Usměju se taky a uvědomím si, jak je mi dobře. Jsem ve známém.

 

Napiju se čaje a slyším.

V ten den, kdy jsem měl pistoli u hlavy a přemýšlel o tom, jakým způsobem se zabiju, aby to bylo jistý jsem to nakonec fakt neudělal. Chyběl milimetr , mikročástice pohnutky to neudělat, protože by to někoho bolelo a protože mám psa.

Polkla jsem a podívala se na přítele, kamaráda, kolegu, kterého jsem vždy viděla víc se usmívat než se mračit.

Cítila jsem, jak mi samovolně tečou slzy a vpíjí se do polštáře.

Chytla jsem jeho ruku a promluvila :

„Nikdy jsem žádnýho chlapa neuhodila. A nikdy to neudělám. Ale v tu chvíli, kdy by jsi to udělal, bych tě neskutečně nakopala do zadku!!!“

Už bych to necítil, už bych to nevěděl. Prostě by bylo pozdě, rozumíš?

 

Hlavou mi proběhli tváře pacientů, kteří nesebevraždou se ocitli na prahu smrti. Kteří nechtěli odejít a přesto se z nich stali lidé, bez úsměvu, protože to tělesná schránka neumí po jejím porušení dodat. Co cítí? To si můžeme domýšlet. Trhá to srdce a pláčeme společně s jejich rodinami.

Hlavou mi proběhlo oddělení onkologie, kde tolik chtějí žít, ale už to nedokážou, už to nelze. Hlavou mi proběhly děti, které odešly a já začala pochybovat o všem, čemu jsem do té doby věřila.

 

Ty pláčeš? Vytrhnul mi z mých myšlenek. Mlčela jsem a dívala se na něj. Na jeho vrásky u očí, na jeho rty, na jeho vousy, na něj, na toho kamaráda, kterého jsem za těch spousty let ani na vteřinu nepřestala mít ráda.

Na okamžik jsem chtěla mluvit o tom, jak důležitý je nevzdávat věci, jak se umět povznést, jak smysl života je jeho smysluplnost.

 

A pak jsem si klekla a objala ho. Silně a tak opravdově jako nikdy.

uvědomila jsem si, že se nikdy nedostanu úplně pod povrch... že nikdy nedokážu vše odhadnout... že nikdy nedokážu vše pochopit...  že nikdy nedokážu všemu zabránit, ale že umím obejmout...

 

… uvědomila jsem si, že opravdu existuje pocit, nemít nic, ale zároveň mi došlo, že mít někoho, dokáže naprosto změnit směr někomu...

 

Buďme tím někým... pro někoho...