Tekuté křídlo

Vjem galaktického saxu v sluchovodu etérického spáče. 

Vjem sonického spektra v utopické obraznosti. 

Valivé beaty postupující vpřed.

Tahlý dlouhý vroucí blues.

Mlha hustá ospala katatonická plazma srdce.

Perspektiva života rozesetá v tekuté křídla.

---

Changa_druhá legie. pozdější úvahy_monolog hrdiny v kryokomoře.

Písně Icarios rituálně laděné do poloprusvitné pavučiny s chapadloidnimi mandalami a geometrickými efebriemi světů polapenych do jednoho. Jedno titanske vdechnuti az na dno, milující za bubnem ve zrychleném rytmu přidává zkušenosti na síle. Zavírám oči a pevný solidní základ světa mizí a mé já se ztrácí v jemnohmotne dálnici nestejnorodych bodů až zanikne s vyhasnutim kosmické prázdnoty samadhi. 

Atmosféra pouště napuštĕná do digitálního ráje. Uzamknuti v digitálním systému, podezíráme své avatary z nedostatku emocí. Nedostatek empatie je civilizační nemoc; ideální řešení je mýtus. 

Vracím se z kataklyzmatické inverze, tĕlo zmizelo odnikud nikam do ztracena, jako by nikdy nebylo, jako by nikdy nebyl ratius, pouhé mimoprostorové bezedné snění ode dna k zenitu.

Určitost je vlastnost mizející ze slovníku, který nikdy neexistoval mimo mozek lidského tvora. Vše zmizelo z relativní mapy osobnosti mé takzvané existence.

Na maličký okamžik nedĕlitelnosti prostoru a času pocítím propojenost každé stavební buňky ve vesmíru v nerozďelitelné semknutosti vesmírné konverze tohoto druhu.

Jestli je nĕjaká udĕlnost, je to tato bezprizorní odvaha prožívat tyto dimenze lidské zkušenosti. Ono nezacelitelné fluidum, které na maličký záblesk epicentra všehomíra znovuuveřilo v tvář nekonečné síly. 

Astronomická epifanie bezčasí byla dobyta kolosální rozpolceností jedné z částí mé osobnosti navracející se do paprsku čtyřdimenzionality konsensualního vnímání.

Žádná esoterní afirmace mne nemohla uchránit před dĕsuplnou hlubinou vlastní neurčitosti zakleté v čase a prostoru beztváří, jenž neustále vše přetváří. 

Archa lidské intuice jak ji nazíral můj psychedelicky orientovaný avatar se rozlévala odkudsi z horních sfér imaginace a naléhala všechny mé přijímače tokem za hranicemi vztažené čepele konceptuální matrice.

Abstrakce syntetické víry v prožívání přítomného života se vydĕlily v polaritní vnímáni monádického nanopixelu existence pulzujíci v nekonečném poli energií.

Od tohoto bodu jedinečného putování se vyskytla idea 'mrtvého pixelu' zakletého v časoprostoru bez obraznosti a aktivního vítálního principu tvůrčího živlu. Naproti tomu aktivní fluidní pixel generuje pulzující magmu lyrické vize. 

---

Návrat, vodopád divuplné starodávné mocnosti: 

Přivolám ji k sobě, přitulí se ke mně v konstelaci vividnich obrazcú vystupujících z objektů našeho pokoje. Po stěnách předmětů a nábytku kolují mapy a filtry zmeněného pole vnímání nabyvajici vyšší moci s trajektorii perspektivy pozornosti. Její tělo je orgán vyzařující horouci teplo do vesmírné brány, mé tělo je membrana vnitřních bojů, oba náboje sladit v jeden jest cíl v lidství, vzdor přetavit v pokračování hlubiny, kristalove stupnice poznání jedinečného putování našeho druhu, před stoletím výzev, pulzujícich, plujicich měst, architektonických děl budoucnosti i nabádani nad záchranou planety, našeho plavidla, kolébky zelené Země, odkud vzkvétame ke hvězdám. 

láska dává sílu i smysl všem bytostem tapiséria.

láska jediná přežije naše ostatky.

láska zvítězí nad iluzorním strachem 

láska upevňuje vědomí této reality. 

Moře nejdražších otĕži jména básnických vítězství.

Na břehu tě očekávají. 

Otisky Velkých bezejmenych. 

...