Indigo

***

Snad ze snů, snad z těch nejhlubších přání a nevyslovitelné touhy stavíme si vzdušné zámky – světy oplývající nepřebernou krásou jako nejděsivějšími hrůzami jimiž unikáme realitě. V dualitě – toho kým jsme tu i jinde, tam jinde kde láska je hlubší, kde bolest má lék, kde možná nebudeme tak docela sami... A tichou nezaslechnutelnou melodií odráží se každý úder srdce vetkaný do pavučiny vlastních iluzí.

Ale co je skutečnější než to po čem nevíce toužíme?

V odstínech nejhlubšího indiga, v polospánku bdění, snad mávnutím křídel pestrobarevného motýla, který nezastavitelně rozpoutá tu nejprudší bouři, to jsme konečně my.

Den za dnem plyne čas v této hmotné existenci, která pomine. Ale to nevadí. Vždyť čím je nám skutečnost? Jen klecí kam zavřeli kolibříka.