Cestou mnicha

 

Putoval jsem velmi dlouho.

 

Po mnoha letech jsem dorazil k řece, která ve mně už zdálky vzbuzovala respekt a ten se jen umocnil, když jsem nyní stál na jejím břehu a viděl tu mohutnost. Uctivě jsem ji pozdravil drobnou úklonou, ruce sepnuté v pozici Angel Mudra vyjadřující Namaste! a čekal, zvědav, jak na to ona zareaguje.  Na krátký moment jsem nabyl dojmu, že se její, jinak velmi dravý, proud téměř zastavil a ona na mne se zaujetím pohlédla. Vzápětí tato chvilková iluze pominula a proud byl zase velmi dravý a silný. Řeka sama vydávala podivné hučení, jak si voda razila cestu mezi balvany. Okolní příroda však byla tichá, snad na výraz respektu.

 

Všiml jsem si, že na břehu sedí mnich. Popošel jsem k němu se záměrem jej oslovit, ale dříve, nežli jsem tak stihl učinit, pokynul mi, abych se posadil vedle něj.

Dosedl jsem a on začal vyprávět svůj příběh, jež se zdál být k neuvěření.

„Vydal jsem se hledat Buddhu před mnoha lety, až jsem se dostal sem, kde mě zastavila tato řeka. Její tok je pro mne záhadou, neboť není zakreslen na žádné z dostupných map.  Myslel jsem si, že mě nemůže nic zastavit, a vstoupil jsem do řeky s cílem ji přeplavat. Ponořil jsem a chvíli vychutnával její osvěžující dotek. Zdála se být jako živá, kolébajíc mě ve své náruči a tišíc všechny mé bolesti z ran, které jsem posbíral a utržil během mého života. Když jsem však udělal pár plaveckých temp, ve snaze pokračovat na své pouti, zcela vědoma si mého záměru, upravila směr a sílu svého proudu a vyvrhla mě zpět na břeh. Čím urputněji jsem se o to pokoušel, tím rezolutněji mi v mé snaze bránila a vracela nemilosrdně zpět.  

 

Proto jsem se vydal proti jejímu toku na sever s cílem najít nějaký brod. Po celodenní vyčerpávající chůzi jsem před sebou spatřil   klášter, ležící v příkrém svahu nad řekou a obklopený terasovitými políčky. Na řadě z nich stále ještě pracovali mniši, kteří mi jen tak zlehka kývli na pozdrav, pakliže vůbec zaznamenali můj příchod, a dál se věnovali své práci. U brány do kláštera už na mě ovšem čekal opat, který mě přivítal pozdravem Namaste, upřímným úsměvem a otázkou směřující k tomu, co mě sem přivádí. Na mou lakonickou odpověď, že: „Hledání Buddhy,“ jen tak vědouce zakýval hlavou na znamení, že chápe mé pohnutky a stačí k tomu, aby mi nabídl nocleh a skromnou večeři.

 

Na druhý den ráno mi na rozloučenou řekl toto:  

 

„Chceš-li mít možnost prožitku děje, musíš nejprve pochopit jeho konec.“

 

„Pamatuj si,

že nejlepší místo a čas pro start

je právě teď a tam, kde jsi.“

 

 

Každý z těch mnichů, které jsi viděl včera pracovat na políčkách, touží stejně jako ty, dostat se za řeku do Buddhovy zahrady. Žádného z nich však řeka doposud nepustila a ty víš proč. Radím Ti tedy, aby ses vrátil tam, odkud jsi přišel.“  S tímto se se mnou opat rozloučil, a ještě dlouho stál před branou kláštera a doprovázel mě svým pohledem.

 

X

 

A jak mnich znenadání své vyprávění začal, tak jej nyní, pro mě stejně překvapivě, ukončil. Dál sice seděl vedle mě, ale duchem se zdál být zcela nepřítomen. Když netrpělivost mého ega doznala navrch, nad rysem mé duše tíhnoucí k nevměšování se do života druhých, vypadly ze mě neodbytné otázky:

 „A co teď hodláte dělat? Snad to teď nevzdáte? Těsně před cílem! Půjdete přece do řeky? Vždyť druhý břeh není zase tak daleko!“

„Chlapče, čekám tu už je na Tebe,“ odvětil.

„Já jsem v té řece byl a co jsem spatřil, to jsem stěží pochopil, a věř mi, že mi to bohatě stačí,“ zvednul hlavu směrem ke mně a naše oči se setkaly. V ten krátký moment jsem prozřel a zároveň si uvědomil, že z tváře mnicha a ani z jeho očí nelze absolutně určit jeho věk. Zdál se být nekonečný, tak říkajíc „bez počátku a bez konce“. Odložil jsem na břeh nejen svůj vak, ale nakonec po chvilce váhání i všechno své oblečení. Vstoupil jsem do řeky zcela nahý a na mnicha bych málem úplně zapomněl. Když jsem však otočil svůj pohled zpět, až na hromádku mých věcí byl břeh pustý a prázdný.

Vrhl jsem se do proudu, odhodlán řeku přeplavat stůj co stůj. Přestože má plavecká tempa přibývala, zdál se být druhý břeh stále stejně daleko.  Když jsem v počínající panice otočil svůj pohled zpět, zjistil jsem, že vše tone v mlze.

 

 Tehdy jsem si v plném rozsahu uvědomil opatova slova:

„Chceš-li možnost prožitku děje, musíš nejprve pochopit jeho konec.

Pamatuj si, že nejlepší místo a čas pro start je právě teď a tam, kde jsi.“

 

Břeh přede mnou se znatelně přiblížil a mlha za mnou zůstala. Přidal jsem a břeh na to opět zareagoval. Co je za mnou, mě přestávalo zajímat. V životě, jako v řece, je normální, že po období klidu opět připlují nové překážky. Tak jsem před sebou uviděl mrtvé tělo. Zdálo se mi být velmi povědomé a hned jsem pomyslel na mnicha „vypravěče“. Proud ho nesl přímo ke mně. Čím bylo tělo ke mně blíž, tím bylo zřejmější, že patří mnichovi. Okrově žluté roucho, hladce oholená hlava a stejně robustní tělo. Možná se změnily proudy, ale je i možné, že změnu děje vyvolal záměrně sám Velký režisér. Tělo se přestalo přibližovat a udržovalo si zvolený rozestup.

Nebýt to mrtvola, bylo by to i k smíchu, napadlo mě a v náhlém popudu uvidět „pravdu“ jsem několika rychlými tempy dosáhl těla. Plavalo ovšem v poloze na břiše, jako by dotyčný stále toužil pozorovat život v řece. Otočil jsem ho tváří ke mně a v údivu pochopil. S náznakem lehké paniky jsem mrtvolu od sebe razantně odstrčil a ta se opět převrátila zády nahoru. V ten moment ji zachytil proud a odnášel daleko ode mne. Zároveň s mrtvým tělem odplouvala i celá má minulost. V nenávratnu sice zmizelo všechno, co jsem vlastnil i vše čím jsem byl, ale život, ten plaval dál k druhému břehu.

 

To mrtvé tělo mělo mou tvář.

 

Doplavat ten kousek už bylo více než snadné. Vylezl jsem z vody a slunce příjemně hřálo. Co bylo za mnou nevím, ale přede mnou se rozprostíralo údolí, objímané  horami a jejich vrcholky vyzívaly ke zdolání.

 

Ve zdánlivě nekonečném prostoru, nedaleko ode mne, pod mohutným stromem Sokobra,  seděli lidé a družně se bavili.

Když mě spatřili, hned mi radostně běželi vstříc.

 

„Prožil jsem konec, abych pochopil začátek

a uvěřil v nový cyklus.“

 

Stáli jsme kousek od sebe a přitom si vychutnávali vzájemnou blízkost.

Pak ke mně přistoupil muž, láskyplně mě objal a se slovy:

„Vítej doma Buddho,“

mi podal prázdný blok a pero.

 

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------

[ inspirace Osho, původní příběh Dogen]