Osudová chyba

Jednou za úplňku v noci,

sedl na cizí hrob kdosi.

Šaty dlouhé vlečka bílá,

vlasy černé jak havraní křídla.

 

Krásná žena nad hrobem se sklání,

bílá vlečka na hřbitově září.

Samý stín a svíčky svit,

doprovází ji do temnoty jít.

V té chvíli ucítí, jak chvěje se zem.

Už chápe že byla chyba jít právě sem.

 

Hrob praskne, ruka dere se ven,

ona doufá že je to jenom zlý sen.

Skutečnost ji slzy do očí vhání,

před strachem ji to však neubrání.

 

Útěk to byla chyba její,

úniku už odsud není.

Byla krásná jak růže květ,

však chyba její změnila její vzhled.

 

Teď bílá je jako duch,

její tělo svírá mrtvolný puch.

Už není sama, je tu s ní

Společně o životě bdí.

To kouzlo přimělo ji tady být,

a s nekonečnou láskou na hřbitově žít.