Rámus

Až budeš kráčet bez petrolejových kroků. S odřenýma ušima ještě slyšet dověky nedostatku sedícím těsně než vstanou a odejdou do daleka s chutěmi vonícími steskem po krásenstvích jenž zářit přestaly. Světly odražených vodní hladinou zpět ke vzniku vystačit musíš na cestě temnotami rozkvetlé. Ten labyrint měkkosti neozářených sídel, opuštěné domovy zapadajícího slunce vstřebáváš póry blednoucí kůže. Že nadhmatem umíš vykreslit jejich tvary a že jsou minulé nestačíš pochopit, přibývající tma všemu lesky odčerpá, z vidění se stane hříčka, nicneříkající pocit. Černým světlem vše už pohlceno jest, k tomu jen hromádky ticha když další ze smyslů opustit se tě chystá.