Úrodně

Patříš si ke klasu, spasena, umlácena na obtíž. Na nevěrech našich spánkových lovišť stejně popudíš svou ubohou tváří niter jsi vymoudřena úchvatná a náhle zlidštěna. Abych mohl poddůstojnit a vůbec mluvit, proklepnout znovu svá nádvoří k uvítání, zabralas mnoho místa, zasluž si ho. V protiřečí okvétáš průběžnem nesmění a zakázaným jménem údolím projdeš si, pak znovu rozkvetla nálada jistá tebou v zákoutích provázena. Já, abych mohl si pelešit cokoli slov a paměti jak hybno my je, mám v stezky vlastně s sebou tak neprojité, že neznám jejich pády. Výsluní jen na povrch střech, nad listí všech opadajících křoví a pažemi v směrech toužící, najednou smysl umím si najít kam spadlas mi.