Loď má

Vstoupíš oděna na palubu mým chvostem obleženou a tak necudnou že zžírati předtuchy blažených okamžiků započnou v chorobných nedočkavostech. Abys pokračovati chůzí mohla, tak jisto s tebou ocasící zakončení zlehýnka zamává a tys mátožně v představě hynoucí před zraky tvými. Sotva na kolena spásy padnouc se vší vahou těla rozptýlena natolik, nakolik tvůj chtíč dovolí představit si. Tváře planoucí do temnot mých plachet vilnostmi rozbujelé, tebou ovanuté z tepla horkost v mžiku navrátí a těla v počínání ve spojení radosti i válek, ve třenici podpalubí v kravále na smrt vyděšených vyděděnců s vesly s pažemi tvým směrem mávající abys konečně ulevila trpícím, aby stesk po nedosažitelném je do konců neblahých zachvátil, zamordoval. Jejich vinou posílena vstaneš a zbytek šatstva k houpavému horizontu odlétá. Panenský kroj, jež nové hvězdokupy obnažil, potichu v chladných vodách zemře si. Tak mužství chrabře v hvězdách sběhlé v hvězdokupách stojící, panně, žínce věnec vezme než smlsnou si i veslaři.