Podzimní deště

 

chěla být chvíli sama

však s jeho myšlenkami

rovné dlouhé vlasy jí splývaly na holá ramena

a ona věděla, že kdyby byl vedle ní

dýchal by jejich vůni

líbal je a hladil po celé jejich délce

až by se spolu začali ztrácet

v hebkosti kterou vnímali

v tolikerých splynutích

 

 

když lehce naklonila hlavu, aby se podívala

zda venku ještě prší

nevědomky  mu nastavila tvář

kdyby byl s ní věděla, že by jí už nenechal

podívat se dolů

její jemné vějířky kolem očí

poznaly by teplo jeho prstů

tály by, jako hvězdičky sněhových vloček

v malých kapkách padajících dolů

 

 

vždy si skenoval  tvář

rukama, ústy, nosem

jakoby chtěl dopodrobna znát a splynout s ní samotnou

tonout a nořit se do sebe očima

bez otázek

bez odpovědí

 

 

kdyby tam byl …

 

 

a ona jej cítila

cítila jeho teplé daně

na svých ramenou, na zádech

jak sjíždí po páteři

kdy v slastném prohnutí

byla smyslnější než Lefebvreho obrazy

 

dokázal jí rozehrát

pod jeho rukama byla tvárnou hmotou

sochařským dílem

co se rozpínalo a smršťovalo jako guma

co dokázala vymazat

co bylo

co bude

a plně se soustředit jen na to

co je teď

 

 

nedokázal už stát strnulý

bez pohybu

zdvihnul ji k sobě

chvějící se strachem i vzrušením

přitisk ji na své srdce

které bilo slyšitelně a silně

stejně houževnatě jako on sám

ve svém vědomém bytí

 

 

stáli tak s polu bez hnutí

pročítali jeden druhého

s potěchou objevujíc neznámé světy sebe samého

stáli tam v objetí

a věděli, že to je ta chvíle

pro kterou žili

pro kterou se narodili

 

 

šeď holubů byla blízká nebi

které plakalo tím víc

čím víc oba věděli

že se nepotkají...