První ráno

První ráno

Vzpomínáš na naše první ráno?

Slunce nakouklo přes hřeben střechy do toho titěrného podkrovního okénka, za kterým dohasínal žár prošlé noci a tys tam tak stála, čelem k němu, snad jsi ho vítala. Možná, že opravdu ano, kdoví… hlavu lehce zakloněnou, paže nepatrně pozdvižené, rozpuštěné vlasy ti prohrábly všetečné prsty zlatých paprsků a zanechaly v nich jednou provždy šupinky svého vzácného kovu…

Všetečné?

Slabé slovo, soudě dle žlutavé záře, která se nesměle, jako opatrná kočka, ale přesto rozhodně, právě protáhla škvírkou mezi tvýma ladnýma nohama… vysoko, tak vysoko, až se mi zatajil dech a vykouzlila na mé sítnici obraz několika zlatavých… vlásků, … tam, a právě tam, kde se potkávala tvá půvabná stehna…

Chvíle, ze které jsem oněměl…

Chvíle, na kterou nejde zapomenout… nikdy.

A ač už je to dávno, tak neskutečně dávno, nezapomněl jsem… a… a děkuji.