Čím je měřena hloubka života?

„Dřív jsem pomýšlel na nějakou rychlou smrt.

Ale člověku se umírá těžko.

Teď prostě umřít nemůžu.

Vždyť ani nevím,

pro co jsem ta dlouhá léta vlastně žil.“

                                                     ( z filmu Žít od režiséra Akira Kurosawy )

.................................................................

Právě jste si přečetli slova jednoho umírajícího na rakovinu žaludku. Umírá a uvědomuje si, že vlastně ani neví, pro co ta dlouhá léta vlastně žil. Ono je to v podstatě velmi tragické a hluboce smutné zjištění, když člověk těsně před svou smrtí neví, co bylo smyslem jeho života. A tak se náš umírající ve zbývajícím čase noří do hluboké vnitřní introspekce a začíná rekapitulovat svůj život. Snaží se vědomě žít. Dokud ještě může a dokud bolest těla, není natolik silná, aby mu to znemožnila. Každý dotyk je pro něho maximálně živý - poprvé ho skutečně vědomě prožívá. Prochází oceánem slunečnic a dlaní hladí některé ze smějících se žlutých hlaviček a při tom cítí každý jeden, i ten sebemenší pohyb vánku; cítí pohlazení slunečního paprsku a tančí s bělásky po svém boku. Jeho žití najednou dostává úplně jiný rozměr, který je naplněný dosud nepoznanou opravdovostí života. Ještě žije a přichází na to, že jeden jediný den jeho života,  vědomě prožitý, je pro něho hodnotnější než celý jeho život.

...

Někdy totiž opravdu stačí jen krátký okamžik,

abychom pochopili věčnost.

...

Takže, čím je měřena hloubka života? Odpovím Vám: Je měřena jeho opravdovostí. Kdo žije opravdově, žije svou věčnost. Drazí přátelé, každým ránem se probouzejme s pocitem, že žijeme svůj poslední den a potom dáme našemu životu ten nejopravdovější, nejúplnější a nejhlubší rozměr. A každý večer umírejme s vděčností na rtech za to, že jsme mohli naplnit svůj právě prožitý den opravdovostí života. Takový život nebude ničím jiným než požehnáním, jak pro vás, tak i pro druhé.

...

Ono je vlastně to umírání velice jednoduché, když si uvědomíme, že umíráme celý svůj život. Už jen tím, že se narodíme, už umíráme. A je to přirozené. Jako když květina vyraší ze svého semínka, dospěje do květu a své mladé poupě rozevře světu, aby svou vůní potěšila celé jsoucno na tu nepatrnou chvíli, než její okvětí opadne a ona uvadne.

...

Zamysleme se však nyní nad tím, co se stalo s vůní květiny? Sama květina žila svůj krátký život, ale její vůně zůstala nesmazatelným otiskem ve vzpomínce někoho, koho se dotkla. A i když květina zemřela, její vůně bude dál žít v srdcích těch, kteří se nechali květinou obejmout.

...

Jaké krásné je umírání…