Dvětři a jedna = šest

Je něco po půlnoci. Mé tělo bytostně toužící po mém spánku již jeho nedostatek přestalo vnímat a to i přes osmačtyřicetihodinový deficit překonávaný hektolitry kávy se stravovacím doplňkem bílého čaje. Něco ve mně se prostě rozhodlo, že i přes těch několik náročných desítek hodin ta slova, volající po svém svobodo-slovném právu již pár týdnů, musí ven. Bohužel ne vždy má tělo nárok na diktování si podmínek, stejně tak jako teď můj rozum nemůže zakázat té pocitové lavině, aby si pro sebe konečně vydobyla pozornost a dostala se ven z chtěně i nechtěně zapomenuté Pandořiny skříňky. Však hlavní problém tohoto nepatřičného neproblému vězí v začarovaném kruhu, který se málokomu chce porušovat. I přesto jde tentokrát o předem prohraný boj. Týdny, měsíce či dokonce roky pocitů, snů a slov nedávající smysl se rozhodly nás převálcovat bez sebemenšího varování. A my teď nemáme na výběr, neboť již ani není kam couvnout.

Z nebe najednou padají na zem krůpěje sněhodeště a město se v mlhavé dáli jeví jako děsivě vyhlížející světlušky. A tohle, tohle je ta předpověď, která nás děsí tak dlouho. Nás všechny. Nás i je. Přestože oni o tom zatím nevědí, alespoň si myslí, že nevědí. Tohle je ten dlouhý příběh, který nám již dlouho leží v žaludku i v srdcích a vůči kterému si mysl nás obou vytvořila spolehlivou imunitu. Kdo by se jí taky divil, že… Tohle je ten příběh. Nás tří. Nás pěti. Nás šesti. Ani dvou a ani čtyř. Tohle je to naše štěstí, naše spása, naše radost a zároveň naše největší prokletí…

Má mysl rozmlouvá sama se sebou, s mým srdcem a zároveň s námi všemi. Je to zvláštní pocit. Cítit nás všechny. Sebe, Tebe, ji a je dva. Dvětři ženy a je, dva muže. A přece je nás šest. I když by člověk řek, že paradoxů už jsme tu měly dost, má drahá… A ta písmena najednou tváří se býti trochu tajemná, jak přibývají tou velkou rychlostí a říkají tolik, ačkoliv zatím nejspíš neprozradila téměř nic. Třeba jednou vážně vydáme tu knihu. Možná jen samy pro sebe. Samy pro ně.

„…A před cestou se objevila mlha.“ Je to zvláštní, jak některá slova z těch zástupů, která prošla našimi myšlenkami a ocitla se na básnickém plátně, dovedou utkvět v paměti. A ačkoliv se nás možná pokoušela tolikrát varovat, tak jsme vždy vkročily do té naší neznámé světlo-temnoty, bez jakéhokoliv povšimnutí většinou s dalšími černými pasažéry. Ale došly jsme až sem. Za předzačátek. Čili na začátek toho opravdového příběhu. Toho, o nějž tu ve skutečnosti již po mnohá léta běží. Došly jsme za naši křišťálovou oponu. Tentokrát již zcela vážně. Došly jsme. Došly. Spolu s nimi. Spolu s těmi třemi. Napůl, ale přece… A teď na nás čeká ta nejtěžší část nikdyseneohlížení. Teď se totiž musíme ohlížet, ale skrze to, co před námi leží, co na nás teprve čeká. Teprve tak můžeme pochopit to, co nám ten rozjetý vlak, do nějž jsme naskočily za jízdy, vlastně nabízí. Teprve pak nám může dojít, že ne všechno, co za námi bdělo, má vlastně až teď poprvé na svou řadu přijít.

Člověk by řekl, že dost už bylo slovních hříček, a přesto očividně leží před námi stohy dalších, čekající na rozluštění či přímo rozetnutí vejpůl. A přicházejí i ty staré i ty nové i dané i ty předepsané i ty dávno, dávno předělané. Luštitelé křižníků nás nejspíš zapomněli upozornit, že každé písmeno i slovo i věta své rozdílné výklady mají a že sotva jeden nám dají, další v sobě uvítají. Zrada. Zrada příkladů a protikladů zapsaná do nepravděpodobnosti.

Ale kdo nám předá počáteční i konečnou odpověď? Tak kdo, kdo nám sdělí to magické převrácené číslo 6? A kdo nám k němu dodá výklad? I Ty i já? I my s nimi? A navíc oni s námi? A co Ty, já a ona? A on, ona a Ty? A co my tři a vy tři a nás pět? Čísla nás opět zradila a ten jejich největší podvod se teprve chystá. Je skrytý. Skrytý v nás a pro nás…

Je něco těsně před první popůlnoční hodinou. A tajemství tohoto roku se tváří, že tentokrát nás neminou. A žádný vlak tentokrát nepřejede jejich rozhodnutí, že ani jednu z nás nenechají v tom jedinou. A ani nevinnou.