Fína

             Josefínka, jsi zralá nalámat vdolek starostlivců a ochutnat mladých želv tření. Srovnáš si ohledy po svém, jak Samuelem posedlé zvíře chtivosti a v průzračnosti oddána jeví se zvláštní obraz skutečným. Tisícem kroků odtažitá nekázeň bere obludy, ctnost z pod kořenů zahnilé nevědomím nekalé a zacpané citovedení. Nikdy nerozvětvená obyčejnost zatarasená nadstandardy nedopřeje v tvé zvláštnosti zalíbení. Kolikrát přejelas hřbety obručí nad těly vznešených tak chladných sousoší v motlitbách? Zajímalas šašky za nimi dobře uschovány, v palčivých oblecích studem posedlé snad. Jak prorazilas očima otevřenýma dokořán aby vždy vše moc dobře viděno bylo. Lákavé a nebezpečné jsou panenky ozařujíc věci obyčejné a lidi v hávech bezrohých pak jen tebe nezapřou a průčelí s ohněm na konci bachratých stvolů všech výmluv čeká oprátka v které hlavu měla bys vléci asi.           

                Suchost atmosféry a krků vyřvaných na tebe hledících a hledajících cosi k ulovení ještě než pohasne bystrost. V pozadí se tu krčí metál bolesti mezi jarmarečným sortimentem oddaný si zakrátit uzel rodokmenu tu na místě, kde má pohasnout něčí důvtip.