Ne moc

Netrvalo by dlouho hynout se svým stavem beztíži připomínající na lůžkách nejtvrdších. Na linkách jejich nebo vždy vedle nich sípat své plíce rozohněné, plivat krve spousty nad vším tím smilstvem a bez dechu se ptát kolik ještě času zbude pro mne. Kolik jen můžu doby pro sebe urvat, tělo moje nemocí zneklidněno, oslabené a v poslední ráži. Se vší dovedností a silou snad jen ve snách začít podnikat tam kde silné části člověka zůstanou napořád. Tam kde kypí nový svět, o to více vzkvétá, přikryt velmi těžkým údělem dotyčného základem je. Svobodný a nesdílený. Ničím nikdy nepřipoutaný. Přeonaký, jestli třeba chci přijmout procesí dětských vítačů a prodejců mládí umět vstřebat bez pochyb, závisti, beze vzteku nad kypějícím zdravím. A v každém případě být seznámen s koncem blížícím se ostokolí.
Květujará konvice štěstí, nebývale život rozlévá do okolí. Mlází jen pohlazuje vítr který kypří pohyby v nestejné. Stébla před očima klenou jako by schválně před očima chtěla býti a malý ruch na konci chodby mi vrátí totožnost, jen malé chrchlavé probuzení. Stagnující morálka mého stavu ihned dovolí nazpět se vrátit, do světa vnitřku mé hlavy, do zákoutí o nichž jsem nikdy neslyšel. Neviděl je. I kdyby by chtěla být viděna, nikdy je vlastně neuvidím, nebo ve snách barvami nezaobalím. Alespoň takhle na jeden nádech strávené. Kličky tak různými barvami v silových napětích přehrávané. Oka ostatních nikdy neprovlečených vláken jimi poukazované jak povinnost by mohly přát si. Alespoň sdílet a uvidět ta zákoutí ještě neviděna někomu darovat. To bych třeba mohl, mít ruce napjatý směrem určitým. Malé otázky si klást, jestli nezlomí se v záštích ostatních jakože smějí tak najednou v jeden směr ukazovat, tak během chvíle vyhraji si nezlomný ráj. Opočenství člověků zde zbylých, chvastounů nezapomenutelných, chytráků zlých, nadprůměrců mladých a krásných nezkušených soudců života, ti všichni mne k soudu přivedli. Ti provonění, kladou si za vinu mou, můj ráj jimi ubývá, budu se muset kvůli nim probudit. Uhasit žízeň něčím jiným než...
Kašlem proudy chrchlenců krve odvádím najednou ze sebe ve výlevku stříbřitou, před očima množství už snad převeliké, nekonečné. Obrázky takovéto raději nevidět. Možná s první stolicí v nočníku hrdě pochváleném za to co jsem v mládí útlém udělal velkého, stříbřitá mísa na okrajích červená tak rychle odnáší se.
Před očima však zůstane barevná clona. Divy pokreslena hledajíce samu sebe. V jistých tazích nejistá si připadá, avšak základ všech výjevů hrdě zastane, hrdě přesvědčuje výjevy, které na první pohled oslní i historkami opřede se. Že je taková neustále všechny přesvědčuje. Plodí si své myšlenky ničím neohraničené a nezaujaté. Plodí svá tajemství jakoby veřejná byla, přesto do soukromí zatne si skobu tak velkou, že i prokrvácením sebe sama pravdu svět nikdy nedostane a neobdrží co živa je.
Tváře ostatních.
Jemné kalábrií posedlé aviňony vystoupí se svou objemností z chudé planiny citů. Jak najednou přebohatá se zdá chudou planinou hýbat nějaká možná síla, nějaká lyra, co hraje měsíční tóny pohyblivých nadějí a spousty paradoxů u kterých musím strávit ještě. Pak teprve ukáže-li se možnost, pak tu budu muset zůstat. Přechrchlat se přes plné misky. Oltáře bolestí kalamitně přeplněné mým životem, krutostmi kterých na jejich dno neustále předávám odnášena nesčetněkrát, odpluta v jiné hladiny, v jiné světy snad oddá se se mnou ta jistá dohoda, která pro mne bude ovšem perfektní.
Kostrbatost věků.
Malé kvality ubytování, pohodlnost, schválnost, neupřímnost spolubydlících. Kasavé kalhoty s jednou šlí. Okna otevřená ku nesouhlasu ostatních. Bydlí a káže, sociál, silák určuje kvalitnost všeho. Přibližovadlo kvílí pod okny jak zběsilá sirena lačnící po krasavcích v oknech. Portály zakňučí staženou roletou mezi nohama ještě dotáčející. Vibruje a doklepává, dělá dobře určitým partiím. Frigidní krajina nechce být nikdy krásnou a stydí se. Stud figurínu nakreslí pantomimou obdařenu postava vstane ze slepičích hrobů. Kráčení se svou ženskou nahotou. Lane si kročeje studeným asfaltem. Syta hrtanem pověrami kane cit mým směrem. Mým umírajícím směrem. Ústa a bradavky vonící po zrnkové kávě zobrazí tělo celé vedle mýho stanu. Kyslík zapracoval, onanie plic zachmuřela. Kašlem s řevem spojeným jí volám jen aby tvář ukázala. Brečím ze sna. Kolíbám myšlenku erotizující moje tělo. Kolíbám srandy, kynu lidem kolemjdoucím a nahým. Zde tady od trubiček krmící tohle tělo v přechodech nanicovatých zasílám mé pozdravy.
A miluji jejich barvy, asi fialové ne? Jak jen netradiční barva s žilou spojena. Lásky bílé, možné jen. Stříbrná žebra vzdouvající nemalou rychlostí vzduch pod velkým tlakem naposledy.
Mladá sestra při těle mojím mírně chlácholí. Snad křičí abych jed! Mé geniální chřípí nemůže jen tak odpovědět, snad dávit. Chrlit. Nejmenší ústa na světě nebudou tvořit slova, snad myšlenky by se zde mohly usadit v té malé mezírce. Mezi nadávkami a hrubými označeními mohla by má sestra utvořit román, pěkně kořeněnej. Pěkně s vyhrnutou sukní by pěla ratolesti. Z výšin by spadla na lopatku a zametena v její konec vysypána do kotle. Přirazil bych za ni poklopec věrnosti. Ochraňoval bych ostudu, umístit její popel kolem mé nevýznačnosti. Pár zrnek ponechal v dlani napořád v poslední křeči si s ní potřísním svůj věčně ztopořený úd. A to na její počest, než sám se v popel proměním.
Ochraňovatelka bylin.
Samson, dělník kázně propůjčené základem. Ona jen sedá v sedlo nikým nechráněno. Červené světlo koncové září snad věčně s ní, zatočili ale. Jinak by tu byla, chránila se se mnou i bez červených světel. Kroužila bys tu bez novodobých souznění. Dalas na má slova. Zotročeně tlacháš a to se mnou, nuceně se usmíváš, ujedeš kamenem, potřísníš všechno staré. A nové nepřichází.
Titěrnou smyslnost, jsem nucen hledat mezi čímkoliv, prohraje. A obrovsky dále brečím hlasitě v tvý ruce, odleskla ses jak bílý zrcátko laně stádo varující v nebezpečí. Mizíš mi v stromovou zatáčku, klikatici mlhovin, která snad nikdy nerozplyne se. V mraze tunel pod tratí umožní ti alespoň na chvíli probudit se, utéct, nevidět to, neslyšet tlukot srdce zpomalujícího vlaku a porovnat s počtem ojí na kolejní mezeře v rázech odehrané. Jako s balvanem kaleidoskop by mohl pohnouti. Snad jen obraz rozčtvrtit a zešesnácti násobit tvou figurínu aby mi pomohla. I malá síla násobkem stane se vytrvalejší.
Malý způsob přemýšlení, ten okatý, viditelný druhými, snadno obhajovatelný a předvídatelný už nechci nikdy vidět. Kolečka tříkolek v množství tu rozložených a bez obsluh se už nikdy nebudou točit stejným směrem. Jakkoli tomu jejich budoucí obsluhy budou napomáhat, řezat jednu šlapku se mi nechce a tak pošlu nové rozhraní krajin, které jednoduše nedovolí opisovat nekreativní kružnice vyjma záměru jej napodobit a jen v stejnosti si zaplavat v usazeninách dovolím odvážným plavcům, kteří nás nakonec zachrání.
Klepatice severu, kosmonautův dech.
Konečná postel, nejlepší vzduch místnosti střídajících se jak období roční. Hlahol ostatních ze zahrady přes špalety membrány ušní jen co zachytí. Divotvorná sestra cinkavé lahve, mé spánky napočítaly hromobití oveček a chichotavých saní bezpočet hrabou se v útroby. Nakopaná zemina snad ještě stihne nastartovat a ohromit jak mladé auto své okolí, nové majitele. Plechové dílo co radosti způsobilo. Plechová maska mých strastí. Kšíry za krkem a v záhlaví zatažena. To jen jejich práce podtrhuje a nechá dokončit mou zpověď. Prodloužit díky neskutečné síle a v jejich směrech už od začátku nakloněna je životem. Bez sípání,dechu..